V Rakousku, kromě závažného případu terorismu v roce 2020 (vídeňský útok) a dvou rodinných vražd, které se odehrály v letech 2019 a 2016, došlo v posledních třech desetiletích pouze k jedné další masové střelbě (v roce 2013). To činí nedávnou střelbu na střední škole obzvláště vzácnou a děsivou událostí pro zemi s velmi nízkou četností vražd.
Při bližším zkoumání tento případ sleduje vzorec pozorovaný nejen ve Spojených státech, ale postupně častěji i ve střední a východní Evropě. Příběh, který k tomuto činu vedl, může být klasifikován jako šikanózní trajektorie. Pravděpodobně nejvýznamnější případ, který odpovídá této typologii, je střelba v Sandy Hook z roku 2012, kde dvacetiletý útočník Adam Lanza zabil 26 lidí, včetně 20 dětí.
Střelec z Rakouska u sebe měl i bombu. Je to jako v USA, nevěří šokovaní lidé |
Při analýze takového případu se musíme přenést přes impulzivní reakce, které vidí vinu ve videohrách nebo v nedostatku bezpečnostních prvků, kamer a detektorů kovů ve školách. Doporučuji přihlédnout k rostoucímu množství vědeckých prací o masových střelbách v Evropě.
Když škola je víc než jen jeviště
Ve svém výzkumu jsem se věnoval specifické souhře faktorů, které vedou k masovým střelbám v regionu střední a východní Evropy. Zjistil jsem, že zatímco masové střelby zůstávají velmi vzácnou formou vraždy, jsou často poháněny chronickým psychologickým napětím, sociální marginalizací a kumulativním dopadem nepříznivých životních zkušeností z raného věku. Napětí se může hromadit, a pokud jednotlivec nemá způsob, jak je řešit, může jej přimět ke spáchání násilného činu, buď vůči sobě, druhým, nebo vůči oběma.
Bohužel jsou ve veřejných debatách o násilí mezi mládeží tyto kořeny často odmítány jako šum na pozadí. V nejlepším případě se školní programy prevence násilí snaží řešit potenciální hrozby, ale zaostávají daleko za realitou.
Navíc, ačkoli rakouské úřady a představitelé dosud nezveřejnili úplný psychologický profil pachatele, první zprávy naznačují, že mladý muž snášel roky posměchu a izolace ve škole. Učitelé a spolužáci, a do určité míry i rodiče, často přehlížejí sociální mikroagrese, které se hromadí po mnoho let. Patří mezi ně nadávky, sociální vyloučení a potenciální ponižování, které jednotlivec snáší na školních chodbách nebo na sociálních sítích.
Mami, běžím o život. Útočník ve škole v Rakousku zastřelil deset lidí i sebe |
Můj srovnávací výzkum mezi masovými střelbami ve střední a východní Evropě a americkými masovými střelbami zjistil, že zatímco americké střelby jsou častěji ideologicky nebo rasově motivované, masové střelby ve střední a východní Evropě bývají častěji zakořeněny v chronickém osobním napětí a specifických křivdách. Tyto křivdy často pramení z vnímaných nespravedlností způsobených školními vrstevníky, učiteli i místními autoritami. Jinými slovy, škola není jen jevištěm dané tragédie, často je inkubátorem a příčinným původem motivací útočníka.
Jedná se o významná zjištění ve vztahu k tomu, co se děje v České republice. Počet zmařených útoků v českém kontextu se zvyšuje – pouze v roce 2024 nebyl jediný týden v celém roce, kdy by úřady nemusely reagovat na hrozbu nouzového volání ze školy. Podle psychologů děti po pandemii trpí zhoršenou duševní kondicí a k té přispívají i technologie. Navíc se odhaduje, že počet sebevražd dětí je nyní na nejvyšší úrovni za desetiletí.
Pedagogická a bezpečnostní opatření
Pro účinnou prevenci násilí ve školách existují podle mého názoru dvě cesty, které musí přijmout zcela odlišná pedagogická a bezpečnostní opatření.
První se týká hrozby internalizace takového útoku v hlavě dané osoby. V průběhu stovek případů (mnoho ze Spojených států) se ve veřejném povědomí zakořenilo, že takové útoky nejsou pouze možné, ale pravděpodobně se stanou, v nějakém okamžiku a na nějakém místě. Masoví střelci si tak internalizují roky šikany. To vytváří narativ, ve kterém se násilí stává jediným vnímaným prostředkem k opětovnému získání kontroly nad jejich životem, nebo dokonce důstojnosti.
Taková trajektorie je obzvláště výrazná u mladých mužů, kteří zažívají sociální odcizení a postrádají emocionální podpůrné struktury. V takových případech může útočník začít vnímat školní prostředí jako symbolické jeviště pro odplatu. Jakmile se takové myšlenky začnou zakořeňovat v hlavě mladého člověka, měla by být silně podporována každá možná příležitost je řešit v zárodku. V případech, kdy potenciální masový střelec již vyslovuje hrozby na život, musí mít policie pravomoc zasáhnout dříve, než spáchá zločin, a umístit jej pod příslušné psychiatrické pozorování, i když tím zasahuje do jeho občanských svobod.
Druhý preventivní směr souvisí s technologiemi a tím, jak děti a mladí lidé mají potíže vyrovnat se se svými problémy. Ve srovnání s předchozími generacemi se hůře vyjadřují ve světě, který je přesycen odlidštěnou digitální komunikací. Postrádají lidské životní interakce a zdá se, že se situace každým rokem zhoršuje.
Spolu s nárůstem výdajů na psychology, kteří by byli umístěni ve školách, a více dostupní ve společnosti obecně, musíme u případů zahrnujících mladé muže a šikanu silně zvážit, že nechat děti fyzicky si to vyřídit na školním dvoře může řešit problémy, protože fyzická konfrontace historicky obnovovala mocenské rovnováhy a odrazovala od budoucí agrese. Když se šikanované dítě fyzicky brání, může to signalizovat sílu a snižovat jeho vnímanou zranitelnost.
Autor přednáší na Anglo-americké univerzitě v Praze
