Stromy nejsou divočák

Ale pokud by opravdu tento názor měl stačit k tomu, aby byl člověk pasován na extremistu, bylo by to špatné. Dobrá společnost přece má být nastavená tak, že nadržuje slušným a penalizuje neslušné. Pokud jsme si tento princip nechali „vyvlastnit“ extremisty, pak je něco špatně.

Na mnoha místech lze pozorovat, jak slušná společnost už dávno vyklidila pozice a přenechala prostor neslušným. Ti se vyznačují tím, že dokážou veřejný prostor, kterého se zmocní, zkazit pro všechny ostatní. Klasickým, notoricky známým příkladem jsou veřejné záchodky. Nověji se k nim přiřazují čekárny na stanicích a nádražích. Buď jsou přítomností jediného bezdomovce rázem učiněny nepoužitelnými pro kohokoli jiného. Nebo se musíme smířit s menším pohodlím – nové lavičky na pražských tramvajových zastávkách jsou záměrně dělené a hrbolaté, aby se na nich nedalo spát. Devastaci nádražních čekáren pak dráhy čím dál víc čelí tím, že je prostě zruší a zamknou. Tam je postup frontové linie této války vidět nejnázorněji – samotná existence těch čekáren totiž svědčí o tom, že kdysi bylo možné je používat.

Moderní státní aparát s těmito lidmi neumí bojovat. Vytváří instituce na ochranu práv jednotlivce proti státu nebo proti jiným osobám – soudy, ombudsmana, Štrasburk. Ale navzdory řečem o všepronikajícím kolektivismu stát chránit kolektivní práva lidí neumí.
Zná prakticky jediný nástroj na chování, které nedostoupí vážnosti trestného činu, a to je pokuta. Ale neslušný člověk se nemusí bát toho, že by ji musel platit – o to už se postarají individuální práva.

Nekonečný boj
Od roku 2006 se v této zemi rozbujela mánie kácení alejí podél silnic. Lze se na ní dívat jako na další formu nekonečného boje mezi ochranáři a (zprostředkovaně) automobilisty, jako na projev byrokratické tuposti, anebo na ukázku toho, jak jsou u nás v politice lidé určitých zájmů a sklonů prostě zastoupeni víc než jiní. Ale stejně dobře v ní můžeme vidět další ukázku ustupování normální, civilizované společnosti před neslušnými, hloupými lidmi.

Hlavním uváděným důvodem kácení (jež má letos postihnout nejméně patnáct tisíc stromů, což si můžeme teoreticky představit jako dvě stě kilometrů alejí), je bezpečnost silničního provozu. Jak řekla loni jedna pracovnice správy silnic, „tlačí na nás policie. Buď zmizí stromy, nebo se bude omezovat rychlost.“ Je snad přednost zájmů řidičů zakotvena v Listině práv a svobod? Pro rychlou jízdu se staví dálnice a kolem silnic první třídy aleje už většinou stejně nejsou. Ale proč mají ustupovat staré aleje u okresek ignorantům?

A o ty skutečně jde: „Ze své profese mám povinnost se postarat o to, aby bláznivý řidič raději vylétl s vozem do pole a vyvázl s několika boulemi, než aby svojí poslední jízdu v životě skončil obtočením kolem stromu,“ jasně prozradil jeden policejní inženýr. Stromy nevběhnou řidiči do cesty jako divočák. Stojí tam a jsou (nebo mohou a mají být) označené bílým pruhem a odrazkami. Člověk ani nepotřebuje znát vyhlášku k tomu, aby pochopil, že řidič je „povinen své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace.“ Cesty s alejemi jsou tu staletí a vytvářejí českou krajinu. Automobilisté a jejich silničáři je převzali teprve historicky nedávno. Proč by jejich osud dnes měl být podřízen ohledům ani ne na řidiče vůbec, ale na opilce vracející se nad ránem z diskotéky?

Proč se za ně nikdo nepostaví?
Diskuse o bourání alejí proběhla poprvé před rokem a jak se zdá, od té doby se až na přesnější údaje nezměnilo nic – nyní víme, že by letos silničáři chtěli vykácet nejméně 15 000 stromů, což si lze schematicky představit jako 200 kilometrů alejí. Smiřování různých zájmů ve společnosti je nakonec vždy otázka politická. Když se ochrana přírody utkává s developery nebo dálnicemi, je to střet legitimních a pochopitelných zájmů – jde tu o pracovní místa a o peníze. Ale proč se kromě ochranářů nikdo za aleje nepostaví? A co dělá tak atraktivní a vlivnou voličskou skupinu právě z vymaštěnců za volantem?