Připomněli jsme si 35 let od skončení studené války. Co vše se za tu dobu změnilo! Tehdy jsme se radovali z otevření hranic a z čerpání takzvaných mírových dividend: prudce se snižovaly výdaje na zbrojení, rušily se velké vojenské jednotky, otevíraly se vojenské výcvikové prostory...
Dva přední američtí autoři Daniel Deudney a John Ikenberry opakovaně připomínají, že na tom má hlavní zásluhu především Michail Gorbačov, který pokojně vyklidil území o rozloze větší než jeden milion kilometrů čtverečních, což nemá v dějinách obdoby. Díky tomu nastal pozitivní mír, symbolizovaný především demilitarizací a posilováním vzájemné důvěry mezi bývalými nepřáteli.
Dějiny a druhá studená válka. Jak použít analogie ke zlepšení rozhodování |
Jenomže pak přišla dvě zásadní opatření Spojených států a jejich spojenců a vzájemná důvěra se začala vypařovat. Nejprve došlo k bombardování Bělehradu a dalších srbských měst v roce 1999 a zároveň s tím také k první východní expanzi NATO (přijetí Polska, Maďarska a Česka). A ještě závažnější důsledky měla druhá vlna, která už zahrnula tři pobaltské státy a dva státy černomořské (Rumunsko a Bulharsko).
Tím se zásadně změnil poměr sil ve prospěch NATO, které se na severu přiblížilo na nějakých 90 mil k Petrohradu. A dva výše vzpomínaní profesoři z Princetonské univerzity to komentovali slovy: Kdyby Gorbačov býval věděl, co bude následovat, vyklidil by tento prostor tak snadno a zadarmo?
Nově vzniklou strategickou situaci důkladně vysvětluje britský profesor Richard Sakwa z univerzity v Kentu, který za sebou má i výuku v Moskvě, a tak dobře zná nejen historii Ruska, ale také mentalitu jeho obyvatel. Ten ve své poslední monografii, nazvané Jak jsme ztratili mír, píše, že se otevřela jedinečná příležitost pro nastolení tzv. suverénního internacionalismu, který by fungoval na základě Charty OSN, zaručující rovná práva všech členských států.
Dotovat své spojence? Ze studené války se nestačí vyplatit |
Namísto toho se ale prosadilo tzv. liberální mezinárodní uspořádání, kterému dominují USA. Ty hlásají, že uplatňují řád založený na jasně stanovených pravidlech a hodnotách, jenomže Sakwa namítá, že o těchto pravidlech rozhodují výlučně Spojené státy, které se navíc chovají jako jednoznačný vítěz studené války a trvají na tom, že jejich zájmy a hodnoty jsou celosvětově platné.
Když se NATO přiblížilo Moskvě
Profesor Sakwa nakonec dochází k závěru, že USA během pár let po skončení studené války udělaly tzv. velkou uzurpaci Charty OSN, prosadily její nahrazení svými hodnotami a zájmy, což podle něho bylo nelegitimní a navíc i nepřijatelné.
Zcela se přitom ignorovala zásada nedělitelnosti evropského bezpečnostního prostoru, která byla zakotvena v důležitých deklaracích Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), které byly schváleny během jednání v Helsinkách 1975, v Paříži 1990 a v Astaně 2010. Tyto dokumenty zdůraznily, že bezpečnost každého členského státu OBSE je nedělitelně spojena s bezpečností ostatních států a že každý stát má právo na stejnou bezpečnost jako ty ostatní.
Rychlá eskalace v druhé studené válce. Co kdysi trvalo desítky let, je dnes otázkou chvíle |
Z toho Sakwa vyvozuje, že z pohledu základního vymezení nedělitelnosti bezpečnosti se v rámci mezinárodního uspořádání měla prosadit tzv. asociativní, tedy sdružující rovnováha sil, ale namísto toho Spojené státy postupně vnutily adversiální, tedy nepřátelskou rovnováhu sil.
Výše zmíněné postupy vyvolaly to, čemu Sakwa říká „ruská verze versailleského syndromu“. Ruské elity se cítily být vytlačeny zcela na okraj evropského dění, cítily se být poníženy a neustále přehlíženy. Jejich názory nikoho nezajímaly a jejich argumenty nikdo nebral v úvahu. A tyto negativní pocity se vystupňovaly v roce 2008, kdy se začalo hovořit o tom, že do NATO by měla být pozvána i Ukrajina, země o rozloze 600 000 čtverečních kilometrů, která má s Ruskem hranici dlouhou 2 295 kilometrů.
Ruská válečná ekonomika je jako bonboniéra. Každý si v ní najde, co chce |
Její přijetí do NATO by znamenalo, že tato Aliance by se posunula o další stovky kilometrů k Rusku, vzdálenost k Moskvě by se zkrátila pod 300 mil. A přijetím Gruzie jako dalšího uchazeče by se NATO dostalo ke dvěma průsmykům, které otevírají cestu do jižního Ruska, což v této zemi dále umocnilo strach z obkličování a pocity ohrožení.
V tomto směru se tedy Sakwa plně shoduje s názory amerických neorealistů, kteří přisuzují rozhodující význam změnám ve vzdálenostech mezi státy a mezi jejich armádami, zatímco typ státního zřízení a ideologické koncepce považují za něco druhořadého.
Proč se nemusíme bát světové války |
A Sakwa v tomto názoru není zdaleka sám. Již na počátku roku 2022 tehdejší velvyslanec USA v Moskvě William Burns varoval, že otevření dveří do NATO pro Ukrajinu a Gruzii je ta nejvýraznější červená linie, a to nejen pro prezidenta Vladimira Putina, ale pro všechny politické a vojenské elity, se kterými v Rusku mluvil. A ve stejnou dobu Fiona Hillová, analytička z prestižní Brookings Institution, napsala, že kvůli další vlně východní expanze NATO může dojít ke třetí válce mezi velkými evropskými mocnostmi během posledních 110 let. A dnes už víme, do jak velké míry se její obavy naplnily.
Na někdejší pozitivní mír v Evropě už tedy můžeme jen teskně vzpomínat. Namísto něho máme typický negativní mír, který je definován jako nepřítomnost války. Navyšují se vojenské rozpočty, budují se nové útočné jednotky a vojenské základny, organizují se velká vojenská cvičení. A v tomto novém rámci si nikdy nemůžeme být jisti, jak se to celé bude dále vyvíjet.
Autor je vysokoškolský učitel, Ústav mezinárodních vztahů
