Studovat v hlavním městě bylo vždycky do jisté míry ukázkou prestiže. Červený diplom z některé z pražských škol, ten přece otevírá dveře kamkoli – tedy, aspoň se to říkalo. Jenže už po léta má Česko jedno z nejdražších bydlení v Evropě.
Praha pak zůstává jednou z nejméně dostupných metropolí, takže ona otázka prestiže dostává jaksi nový rozměr. Suma sumárum si mohou v Praze dovolit studovat ti mimopražští, jejichž rodiny opravdu nemají nouzi o peníze, následně pak ti, kterým nevadí dojíždět.
Poslední socialistické maturity. Problémy jsme my studenti mohli mít z ledasčeho |
Jenže ono v podstatě platí, že kdekoli, odkud se na Hlavák dostanete rychleji než ze sídliště Řepy, to s nájemným za metr čtvereční vypadá zhruba stejně jako třeba na Smíchově. Metoda dojíždění je tedy variantou spíše pro milovníky železnic, kterým nevadí dvakrát denně se kochat malebnou krajinou kolem tratí Pardubického nebo třeba Královéhradeckého kraje.
V suterénním kamrlíku s mřížemi
Poslední je pak varianta dobrodruh. Takový je smířený, že na ubytování si musí vydělat. Je z více dětí, takže rodina na pokrytí jeho pražských nákladů opravdu nemá. Dostává sice nějaké kapesné, možná pobírá i stipendium, ale na bydlení a jídlo to prostě nestačí – o kultuře a takzvaném „studentském životě“ ani nemluvě.
Dobrodruh nemá mnoho volného času. Většinou mu rozvrh vychází tak nešikovně, že na každý pracovní den připadá alespoň jeden seminář nebo cvičení s povinnou docházkou – obyčejně v nějakou ne úplně praktickou hodinu.
Sehnat si práci, se kterou se prezenční studium časově nekryje, může být obtíž. Řeší to brigádou do pozdního večera, který by měl ideálně věnovat samostudiu, ale na to není kdy. Poslední dva testy vyloženě projel a hrozí mu nedostatek bodů na postup do dalšího semestru. Ty peníze ale potřebuje, aby uplatil náklady na bydlení v suterénním kamrlíku s mřížemi na oknech, nebo v něčem, co připomíná ubytovnu pro námezdní dělníky.
Bydlení v podnájmu může mít svá pozitiva. Soukromí, stálost bydlení, umístění bytu vůči fakultě, nebo možnost bydlení s bráchou, přítelkyní, kamarádem nebo jedním dvěma spolužáky. V praxi to ale spíše znamená bydlení se všemi jmenovanými pohromadě ve třípokojáku o rozloze sedmdesát metrů čtverečních. Půl pokoje, takže postel a skříň, pak dobrodruha přijde na pět až sedm tisíc měsíčně.
Na to už snad nějak po večerech vydělá, a ještě mu zbude na nejlevnější suroviny, které si ohřeje na dvouplotýnce v chodbě. Po čem se mu stýská, je jenom pořádná sprcha, majitel totiž nastavil limit teplé vody a omezil její proud, aby jí nájemníci neplýtvali praním nebo zbytečným mytím nádobí.
Tohle člověka zocelí
Říkám si, o jaká všechna dobrodružství jsem přišel, když jsem studoval před dvaceti lety, a ke všemu v Pardubicích. Tohle přece dokáže člověka zocelit. Někam posunout. Dobrodruh musí být šťastný. Žije si svůj sen, nebo ne?
Jako Oldřich Nový v černobílém snímku Kristián si šetří na ten večer, kdy vyrazí do víru velkoměsta – s tím, že místo nóbl podniku s šampaňským a živou kapelou navštíví nějaký skromnější bar, kde se kámošů poptá, jestli neznají spolehlivý způsob, jak sundat plíseň ze zdi. A pak už jde konečně spát. Přejme mu dobrou noc. Ať ho blechy štípou celou noc. Anebo štěnice, to někdy vyjde na stejno.
Autor je spisovatel, publicista, lektor
