Neděle 8. prosince 2024, svátek má Květoslava
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Štúrodubček aneb Tiso v Bánovcích

Názory

  15:31
Ráno v Trenčíně pršelo tak, že mě to po snídani donutilo vyjít z penzionu koupit si deštník. Hrad byl zahalen v mracích. Po cestě do obchodu na náměstí, kde otvírali v devět, jsem promokl, takže deštník už byl zbytečný. Vrátil jsem se do pokoje. Pohled z okna byl ponurý, až depresivní. Snažil jsem se nepodlehnout sebelítosti, ale nespravedlnost jsem cítil.

Mysl mou proběhly podivné myšlenky. Pomník L. Štúra v Uhrovci foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Pohled z okna byl ponurý, až depresivní...

Když v listopadu roku 1841 jel přes Trenčín šestadvacetiletý Ľudovít Štúr, psal pak o něm - česky, středoslovenské nářečí začal používat až o pár let později - svému příteli Hroboňovi: „Vyjda z rána na procházku k Váhu, zarazil jsem oči na hrad Trenčanský, obra sestárlého, nad nímž právě mrákavy letěly. Mysl mou proběhly podivné myšlenky. Dějiny slovenské, po pádu Nitry, ustoupily odtud, kde byly silně nápadu vystavěny, hlouběji do Tater, Trenčína a kde jistě vyvolaly posledního reprezentanta Matouše. Zastavil jsem se nad náramnou důležitostí polohy Trenčína a doliny jeho. Byla to naše Granada a Matouš El Zagnis. Trenčín a jeho okolí jsou klasická místa pro Slováky.“

Loučil jsem se tedy se slovenskou Granadou a se zahaleným hradem Matouše Čáka, posledního slovenského Maura, který v romantických představách Štúrových odolával Španělům čili Maďarům. Loučil jsem se za deště, který jsem považoval za nekonečný. Avšak když autobus, do kterého jsem před polednem nastoupil, překonával mírný hřeben Považského Inovce, oblaka se již trhala a když jsme za půl hodiny vjížděli do Bánovců nad Bebravou, objevilo se slunce.

Měl jsem proto závažný důvod. Štúra a Dubčeka

Obhlídku města jsem nechal na později a hned jsem přestoupil do autobusu, který právě odjížděl do blízkého Uhrovce. To byl můj další slovenský cíl. Měl jsem pro to závažný důvod. Štúra a Dubčeka.

Leží v zalesněných Strážovských kopcích, v nichž se ukrývají zřiceniny hradu...

Uhrovec je malé městečko. Leží v zalesněných Strážovských kopcích, v nichž se ukrývají zřiceniny hradu Uhrovec, jenž je dostupný jen s nejvyšší námahou, neboť ho brání medvědi a karpatští vampýři. V obci se nalézá zpustlý kaštiel, betonová krčma, dva kostely, dvě muzea a několik bytovek z dob svatého Husáka. Jedno muzeální vetešnictví je na místním národním výboře a chránila ho přede mnou silná paní svým tělem. Byla totiž polední přestávka a paní prohlásila, že je zatvorené, i když jsem z Prahy. To mě však tak nebolelo, protože jsem přijel kvůli jinému muzeu, vlastně rodnému domu, vlastně dvojrodnému dvojdomu, neboť jde svým způsobem o unikát.

To mě však tak nebolelo, protože jsem přijel kvůli jinému muzeu

Pozoruhodné by na Uhrovci bylo už jen to, že se v něm narodili dva Slováci, které lze považovat za nejvýznamnější Slováky svého století. Pro Štúra to platí naprosto, u Dubčeka spíše s rezervou, nejspíš by se dělil o místo na jedné straně se Štefánikem, na druhé s Husákem a ještě by se do toho mohl plést Ondrej Nepela nebo Alžbeta Štrkuĺová-Šebová. Ale pravděpodobně jde – nebo za jeho života šlo - o nejznámějšího Slováka ve světě. Což neznamená, že nutně museli v tom světě vědět, že to byl Slovák, když přece byl spojen s čímsi, co všichni znali jako Primavera di Praga, Prager Frühling, Prague Spring, Printemps de Prague... Nebo Praga printempo, což je esperantem, jazykem, kterým se měli dorozumívat jeho rodiče s jinými soudruhy (esperantsky kamarados) z dělnického Interhelpa, s nímž tři roky po Sašově narození odjeli učit – pochopitelně esperantsky - základy marxismu kyrgizské pastevce do Biškeku, kterému začali říkat esperantsky Frunze.

Domku pustý, dubodřevý..

Jenže: nejenže se oba, Štúr i Dubček, narodili v tom malém Uhrovci (trochu nepříjemné jméno pro roduverné Slováky), ale oni se dokonce narodili ve stejném domě! Zní to nepravděpodobně, já tomu také nevěřil, myslel jsme si, že jim ten spojený porodní dvojdomek zařídili z úsporných důvodů – obhospodařovat dva rodné domy by na Uhrovec bylo možná příliš - ale je to tak. Ľudovít i Alexander spatřili světlo světa (pokud se nenarodili v noci, že ano) v jednom stavení, v jednom domě – sto šest let po sobě. Nešlo přitom o porodnici - jednotná porodní péče nebyla v té době ještě v Horních Uhrách zavedena -, nýbrž o evangelickou faru, do níž se jak do Betléma uchýlily obě rodičky slovenských velesynů.

Navrátím se z dálky světa....

Paní Anna Štúrová, rozená Michalcová, tam před narozením Ľudovíta (28. října 1815) bydlela se svým manželem Samuelem Štúrem, evangelickým pastorem, se kterým do Uhrovce přišla před dvěma lety z Trenčína - zmínil jsem se o tom minule. Lúdovít byl jejich druhorozený synek, celkem měli šest dětí. Budoucí národní vůdce zde prožil dětství, chodil tady do školy, řeklo by se základní, jako třináctiletý odjel studovat do Rábu čili Györu. Když ještě psal a skládal básně česky, věnoval domku toto trochu kostrbaté vyznání:

  Domku pustý, dubodřevý!
  Sídlo druhdy utěšené!
  Čas tvůj se už neobjeví,
  Pryč se jak ten potok žene.

  I mně přejdou dlouhá léta
  V té cizině nepříznivé; 
  Navrátím se z dálky světa 
  V otčiny lůno vábivé.

  Potom se domku sejdeme
  Vřele se zas uvítáme
  Slovenskou si zapějeme
  O našich si postýskáme.

Skutečně sem za rodiči, které přežil jen o pár let – umřel v jednačtyřiceti v lednu 1856 - jezdíval, možná s nimi i konzultoval otázky jazykové. Otec Samuel jako vzdělaný evangelík se nejspíš držel biblické češtiny. Bůhví, co by mu otec řekl na podivnou stať, kterou Štúr napsal na začátku 50. let, a která byla a ještě občas považována za jeho závěť, ba odkaz národu. V ní všem Slovanům doporučoval, aby přestoupili na pravoslaví a připojili se k Rusku. Zajímavé bylo, že to napsal německy, protože to byl jediný jazyk, kterým se Slované mohli vzájemně dorozumět. Das Slawenthum und die Welt der Zukunft –Slovanstvo a svět budoucnosti se ten spis jmenuje. Protože se spis našel v jeho pozůstalosti, mohlo to též působit, že tato ponurá vize nějak souvisela se smutným koncem jeho života. Který je celý takový tragický. Nakonec vyčerpaný a nepochopený Štúr upadl na lovu a nešťastně si prostřelil kulovnicí nohu, do níž pak dostal otravu krve. V každém případě od té doby obchází Slováky i Čechy panslavistické strašidlo, jež jim našeptává, že s Ruskem jim bude líp.

Byl to těžký slib, ale za svobodu Slováků mu to stálo

Samotný Štúr to přitom nejspíš tak nemyslel a prostě měl jenom depresi z toho, že Slováci, ba a i on sám, dělají v té nové a jím jim vnucené slovenštině hrozně gramatických chyb. (To není myšleno vážně, ve skutečnosti byl spis, který napsal už v roce 1851 reakcí na poměry po roce 1848). Jinou příčinou deprese či těžkomyslnosti by však mohl být jeho slib panictví, který prý neuváženě učinil s podobně zapálenými mladíky na slavném výletě na Děvín 24. dubna 1836. Junoši, jak si říkali, si tam svatosvatě slíbili, že dokud nebude slovenský národ svobodný, nedotknou se dívky či ženy. Štúr to prý jediný dodržel. I když o něj byl zájem – v roce 1841 v Hradci Králové, když byl u svého kamaráda, vlastence Jaroslava Pospíšila si zlomil ruku - lze říci, že Štúr byl nešika. Obvázaná ruka (dle jiných pramenů to byla dokonce noha) nezabránila tomu, aby se do něj nezamilovala dvacetiletá Marie Pospíšilová, sestra přítelova.

Pětadvacetiletý Štúr však zatnul zuby a vydržel. Podobně se pak zachoval ke krásné grófce Adele Ostrolúcké – snad mu v tom pomáhal i ten ten podivný podbradní vous... Byl to těžký slib, ale za svobodu Slováků mu to stálo. Přiznám se, že vždy, když slyším píseň Ivana Hoffmanna Slúbili sme si lásku (teď už se tak nehraje, ale kolem 17. listopadu zase bude příležitost), myslím na Štúrovce.

Domek je bílý a pěkně zachovalý, to znamená nejspíš nově do přibližně původního...

Domek je bílý a pěkně zachovalý, to znamená nejspíš nově do přibližně původního stavu přivedený – Štúrovo muzeum tam bylo od poloviny 50. let. To ale není nic zvláštního, rodné chaloupky českých velikánů jsou také často fiktivní, nově postavené – třeba tzv. rodný dům Josefa Jungmanna v Hudlicích, to je čistá maketa.

Na rozdíl od dolního muzea, kde odhodlaná strážkyně zatarasila svým tělem vchod, tady mě sympatická paní pustila dovnitř. Vlevo to patří Štúrovcům, vpravo Dubčekovcům. Samozřejmě, že tomu druhému to zde zřídili až v devadeátých letech – Dubček zemřel po té nešťastné a podivné autonehodě 7. listopadu 1992. Zeptal jsme se, jak to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech, jestli zdejší lidé věděli, že se tu narodil tehdy oficiálně neexistující první tajemník. – Pravdaže vedeli, řekla ta inteligentní paní, však sem čas od času pán Dubček jezdil. Na hřbitově totiž leží jeho bratr Július, který padl za povstání. Ale to každý dělal, jako že ho nezná a on sám ani s nikým raději nemluvil. Vždyť s ním jezdili tajní, řekla ta paní. Pochopitelně v muzeu se nic připomínat nemohlo. Byla tu Štúrova expozice, ale sem tam se někdo šeptem o Dubčekovi zmínil. Muselo to být zvláštní, být v rodném domě člověka, jehož jméno všichni znali, který ale měl přestat existovat. A muselo to být zajímavé i pro něj, pro Dubčeka, když šel kolem a díval se, jak se mu tady starají o rodný domek.

Jenže už nebylo kam

S malým Dubčekem to bylo tak, že byl počat v Americe a ve stavu prenatálním překonal oceán, přes nějž se na podzim 1921 vraceli jeho rodiče domů, do Uhrovce. Protože prý ale neměli kde bydlet, poskytnul jim přístřeší evangelický pastor na faře. Dubčekův otec byl přitom už tehdy přesvědčený komunista, ale křesťané jsou, pokud jsou skuteční křesťané, tolerantní. Možná něco z toho evangelického prostředí přešlo Dubčekovi do krve. Ať si o něm, o roku 1968 a o jeho (ne)činnosti po něm myslíme, co chceme, nebyl to zlý člověk, naopak, spíš hodný, vlídný a tedy jak to často bývá měkký, až bojácný, možná také paličatý a asi i ješitný, ale zlý a mstivý – což jsou ty pravé komunistické vlastnosti – to nejspíš, ba určitě nikoli, to bych se skoro vsadil.

Vlastně mě ten člověk dojímá, vlastně ho já – ale je to i tím, že jsem se narodil dva rok před tím, než se stal prvním tajemníkem – jako komunistu nikdy nebral, spíš jako takového smutně neobratného pána, klauna se smutnou, jako by ptačí tváří, která hledí kamsi do nenávratna, do nějakého snu, který se mu zdál, ale ze kterého byl probuzen svými soudruhy do hnusné reality, a do kterého by se chtěl vrátit. Jenže už nebylo kam.

Ten mě dovezl zpátky do Bánovců nad Bebravou

Tak jsem se se slzou v oku rozloučil se Sašou, se Štúrem i s tou paní v muzeu, napsal ještě něco do pamětní knihy, ať tam mají nějaký exotický zápis, a šel počkat na autobus. Ten mě dovezl zpátky do Bánovců nad Bebravou. Zde jsem narazil na dalšího velikána.

Typickým domem zde je, bohužel podobně jako i jinde na Slovensku (ale i u nás)...

Město Bánovce nad Bebravou se mi jevilo jako příkladně zničené městečko, které asi nikdy nenabralo příliš krásy, ale to, co z něj udělali v posledních, odhaduju tak čtyřiceti letech, si nezasloužila ani poslední díra. Typickým domem zde je, bohužel podobně jako i jinde na Slovensku (ale i u nás), šedivá, otlučená škatule oblepená řvavými cedulemi, v centru pak debilní obchoďák, rozpláclý na tupě vydlážděném náměstí, které bylo jistě kdysi živým trhem, jenže zde zbylo sotva pár domů, nyní s asijským šuntem uvnitř. Tím se nějak nechci toho města a obyvatel dotknout, to je všeobecný jev, nedá se nic dělat...

To je všeobecný jev, nedá se nic dělat..

Pár zajímavostí se tam však přece jen najde. Uprostřed zplanýrovaného náměstí dosti monumentální klasicistní kostel Nejsvětější trojice, za ním působivý Štúrův pomník z předválečných časů – vztyčen byl roku 1936. Štúr stojí na pylónu, tváří se odhodlaně, pod ním probuzený lid indiánského typu se dere vpřed.

Štúr stojí na pylónu, tváří se odhodlaně, pod ním probuzený lid indiánského...

Seděl jsem u kávy v jednom podniku na náměstí a za chvíli mě upoutal hovor od sousedního stolku. Od pohledu sympatický starší muž tam právě rozebíral ekonomickou situaci a já zaslechl: však slovenská koruna, to bola najtvrdšia mena v celej Europe. Tady bola prosperita, ktorú nám všetci závideli.

- To mě zaujalo. Chvíli jsem se odhodlával a pak jsem vstal a přistoupil ke stolku: S dovolením, promiňte, že poslouchám, ale velmi mě to zajímá... Mohu se zeptat, kdy to bylo? – Muž se sympatickou tváří a chytrýma očima odpověděl: Za Slovenského štátu samozrejme. Slovenské koruně se říkalo „středoevropsky dolar“ – řekl (slovensky) a nabídnul mi místo. Sedl jsem si tedy a dostalo se mi lekce, jak se za války na Slovensku dobře žilo, jak bylo plno zboží, nikdo nebyl nezaměstnaný, byl pořádek, žádné skandály, národ měl jasné a správné vedení. – Ten muž si to sice nemohl pamatovat, bylo mu tak k sedmdesátce, ale zněl velmi přesvědčivě. – Řekl jsem se vším taktem: - Ale Židům se moc dobře nevedlo... – Muž byl na to připravený: - Víte, že Tiso byl největší zachránce Židů vůbec. Víte, že on osobně zachránil 30 až 40 tisíc Židů? Ti by mu měli ruce líbat, však má v Izraeli pomník... – Aha, řekl jsem, a před kým je musel zachraňovat, když byl prezidentem toho státu? Před sebou samým?

Muž se na mě podíval jaksi nedůvěřivě a řekl: - Pane, všechno bylo složitější. Víte, že Židé platili v roce 1918 a 19 Maďarům zbraně, že kvůli nim umírali i Češi, když vznikla republika? Víte, co všechno mají Židé na svědomí? Pane, se Židy to nebylo jednoduché. Ale Tiso dělal, co mohl, aby je zachránil. - Ano, řekl jsem, a osmdesát tisíc jich poslal do plynu. A ještě za to Němcům platil. - Pán mávl rukou, že to nemá cenu. Já rychle vstal, nechal na stole pět euro, které to blbé preso nestálo, a rychle se rozloučil. Cítil jsem, že mi trochu buší srdce. A přitom to byl tak sympatický pán.

Ano, dalo by se říct, že Bánovce byly městem Jozefa Tisa

Až dodatečně jsem si přečetl, jak silně jsou Bánovce nad Bebravou spojeny s Jozefem Tisem: coby mladík sem v roce 1913 nastoupil jako kaplan, odsud byl v roce 1914 odveden na frontu, tady řečnil na demonstraci v roce 1921, za což byl o dva roky později odsouzen k dvěma týdnům do vězení (za pobuřování), sem se pak v polovině dvacátých let vrátil jako děkan, to už byl známým politikem Hlinkovy ludovej strany. Vlastně byl tady doma. Ano, dalo by se říct, že Bánovce byly městem Jozefa Tisa, toho nešťastného tribuna malého slovenského člověka, toho válečného zločince proti své vůli. Toho zachránce Židů, které posílal z křesťanské lásky na smrt.

Příště snad už konec slovenské cesty: Bojnice a Prievidza.

Všechy blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

Jak oblékat děti na podzim? Kvalitní softshellové kalhoty jsou základ
Jak oblékat děti na podzim? Kvalitní softshellové kalhoty jsou základ

Podzimní počasí je nevyzpytatelné, proto redaktorky eMimina otestovaly dětské softshellové kalhoty Wolf, které nabízí e-shop Olšákovi.cz. Jak si...