Před lety mi to nějak nešlo u premiéra Stanislava Grosse, za nějž jsem se hluboce styděl. A v tomto roce se mi stejná věc děje u našeho přímo zvoleného prezidenta České republiky pana Miloše Zemana. Tedy u muže číslo jedna a hlavy státu, ve kterém žiji. Stydím se za něj, i když jsem ho nevolil a mohl bych si říkat, že s ním tedy nemusím mít nic společného. Ale mám! Miloš Zeman je i mým prezidentem.
Propít se, prokouřit a protlačenkovat
Můj prezident se během let ve vrcholné politice a následně během let v „ústraní“ na Vysočině postupně propil, prokouřil a protlačenkoval do stavu nemocného pacienta alkoholika se všemi souvisejícími neduhy a zdravotními potížemi člověka, který se rozhodl vést sebevražedný životní styl a své pomalé suicidium páchat mediálně online. Můj prezident se v televizi potácí, zakopává, padá, je zcela odbržděný ve svých vulgárních a agresivních projevech, pronáší neuvěřitelné výroky, se kterými si následně politici a politologové lámou hlavy nejen u nás, ale i v zahraničí.
Nenechte si ujít: |
Můj prezident posouvá na všech frontách hranice, normy, společensky lidské i oficiální zvyklosti, zkrátka udává významný tón jakémusi všeobecnému „dobrému vkusu“ naší společnosti a jejímu obrazu ve světě. Dokonce se mu hladce daří veřejně měnit i normy zdravotnické, kdy jeho dosazený ministr zdravotnictví neváhá vážně tvrdit, že šest sklenic vína a tři panáky slivovice denně není nic zvláštního. A to se vůbec nezmiňuje o denní dávce padesáti cigaret nebo třeba o obludně tučném jídelníčku. I Winston Churchill prý vypil denně láhev dobré whisky a u toho stačil vyhrát válku. Miloš Zeman však ani omylem není Winston Churchill, byť si jej klade za vzor.
Mému prezidentovi se lidé smějí, dělají si legraci z jeho „viróz“, české hospody jsou plné štamgastů s virózami a celková společenská kultura jde dolů, vrací se do pivnic a levných jídelen, kde zní jen rozjařený hlahol, chlapácké plácání po ramenou a realita se svými skutečnými problémy se hází za hlavu. A v tom podroušeném povyku pak lehce zaniká i nebezpečný fakt, že pan prezident si dělá úplně, co chce, nikoho se na nic neptá a se svými již nudnými bonmoty zvolna soustředí do svých rukou klíčovou moc ve státě.
Rozvrací vše
Můj prezident se definoval být prezidentem dolních deseti milionů občanů. Takže jsme tedy opravdu bůčkovým národem a zase budeme potřebovat tlačenku, abychom zde dostali to, co opravdu potřebujeme? A jakou důvěru vlastně můžeme, mezi námi deseti miliony, mít v našeho prezidenta, který nám slíbil, že bude sjednocovat, sbližovat, propojovat, a přitom zatím rozvrací vše, kolem čeho projde? Můžeme se utěšovat snad pouze tím, že Miloš Zeman zatím jen všechno rozvrací. Ale až se jednou na tiskové konferenci na kameru pozvrací, tehdy se možná zvedne i těch deset milionů žaludků.
Stydím se za svého prezidenta a zatím mi s tím nejde nic udělat. Třeba si to zbytečně přibarvuju a dramatizuju, vždyť ono to není tak hrozné. Občas přeci řekne něco chytrého, vtipného a můžeme s ním sdílet naše virózy. No, ale říkám si, abychom se pro prezidentovu nemoc nezapomněli hlavně zabývat jeho mocí. Zeman totiž vůbec není opojen pouze slivovicí. A v hlavě to má - zatím - dobře srovnané. Ona tajemná zkratka SPOZ se nemusí nutně vykládat jen jako Strana přátel ovaru Zemana! Tolik jen můj názor.
Petr Moos Petr Moos je klinický psycholog a psychoterapeut působící v liberecké nemocnici. Vydal přes desítku publikací, ve kterých se zabývá psychologií. Je synem bývalého ministra dopravy Petra Moose. |
