Vedle té fary je totiž dům, který zpustlý není. Kdo ho měl v držení do převratu, paměť nevypráví, hned po revoluci měl ale to štěstí, že se jej ujal podnikavý občan. Ten v něm otevřel nevěstinec, a protože dům leží u hlavního tahu do Bavorska, o klientelu nebyla nouze.
Zatímco škola padala, fara se řítila a kostel pustl, dům v sousedství jen vzkvétal, po nových děvčatech (čili „neuen Mädchen“, jak stálo desítky let na ceduli) dostal nová okna a nakonec i novou fasádu. Leč doba se mění, děvčata zestárla, zestárli nejspíš i kunčofti, podnik už nejspíš nevynášel, a tak jednoho dne červené světlo nad vchodem zhaslo, mnohoslibná cedule zmizela a nakonec byl dům uzavřen a prodán. „Zde erotické služby neposkytujeme!!!“ stojí dnes na vývěskách okolo, „Keine erotischen Dienste“, „No sexual services“, „Bez usług erotycznych“ ještě v dalších jazycích, aby to bylo jasné každému, ať už pojede kolem jakkoli zdaleka.
Z Brna až do Věčného města. O kardinálovi z rodiny brněnských Němců |
Není to snadné. Postele vystěhujete, matrace vyvezete, ale pověst jen tak ve sběrném dvoře nevrátíte. Potrvá roky, než starý zvyk upadne v zapomnění, nový zvyk se stane starým a dům s pěknou fasádou bude opět jen solidním rodinným obydlím, kde se domluvíte třeba i jen jedním jazykem.
Jak podnítit fantazii
Poťouchlí kolemjdoucí, jako třeba já, si zatím budou za zákazy na vývěskách představovat potenciální příběhy. Kolik zklamaných kamioňáků nejspíš přibrzdí v nedočkavé naději, kolik jich natáhne ruku ke zvonku?! Všelijaké ty zákazové a příkazové tabulky dovedou podněcovat fantazii jako máloco.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Jen pár kilometrů přes kopec kupříkladu měli nad hasičskou nádrží „Přísný zákaz rybolovu“. Hned mám chuť popadnout udici. „Zákaz pasení dobytka“ mě inspiruje méně, z krav mám přece jenom respekt. „Kuřte jinde“ je pro mě, nekuřáka, pokyn zcela zbytný, zato tabulka zhlédnutá v jedné skotské hospodě a v překladu sdělující, že „mám-li to štěstí, že vypadám mladší osmnácti let, mohu být požádána o předložení průkazu totožnosti“ mi krátce zalichotila, než jsem pochopila, že slibovaného požádání o předložení se už nedočkám. Nezdvořáci!
Pro pobavení nad nejnemyslitelnějšími zákazovými cedulemi vznikla před časem na Facebooku celá skupina. Její název „Zde není“ byl skutečně smutný jen tehdy, když předčasně zemřel Honza Vojíř, její zakladatel, a přátelé tu vyvěsili jeho parte. Jinak tu bývá velká legrace. Potlačovaná frustrace čiší z tabulek „Zde není informační kancelář“, „Zde není oční“, „Zde neprodáváme jízdenky“. Existenciální otázky probouzí nápis „Zde není autobusová zastávka“ na... ano, autobusové zastávce. Vzkazy typu „Toto není WC“ se pak pohybují na celé škále od zdvořilosti po vulgaritu, kterou by patrně korunovala cedule opět z našeho kraje, zakončená výhrůžkou, v čem majitel daného pozemku vymáchá provinilému nos. S dovolením ji neocituji.
Přírodní cesta 2.0. O posledním odpočinku v souladu s přírodou |
A plakátek „Zde není plakátovací plocha“ vylepený doprostřed plochy s četnými stopami po připínáčcích pak může sloužit jako názorná pomůcka při školní výuce paradoxu. „Tato tabulka zde není zbytečně, děkujeme, že se jí řídíte!“ zní další z objevených „pokladů“. Kdyby měl někdo chuď investovat, možná by ji mohl vyrábět sériově. A pak ji nabídnout každému, kdo se odhodlá a pokouší se své bližní usměrňovat aspoň písemně. Například těm bez těch erotických služeb, kterým tímto na dálku přeju do dalších let hodně trpělivosti.
