Jenže tady nejde o něj, ale o lidi, kteří v Bělorusku žijí a zaslouží si lepší budoucnost, demokratickou, svobodnou, spravedlivé volby, nezávislá média....a takhle bych mohla pokračovat. "Máme Bělorusku co nabídnout," okomentoval to i v rozhovoru pro LN polský ministr zahraničí Radek Sikorski.
Zalitoval proto, že se pondělního setkání zemí Visegrádské čtyřky a Východního partnerství neúčastnil žádný běloruský zástupce. Jakto? Zástupci Arménie, Ázerbajdžánu, Moldavska, Gruzie, Ukrajiny totiž v Praze byli...
Je pravdou, že na seznamu osob, které nesmí vstoupit do Evropské unie je již 231 jmen – zpřísnění sankcí bylo oznámeno na konci února. Stále ale existují vysocí představitelé režimu, kteří cestovat mohou. Už v roce 2009, když byl projekt Východního partnerství spuštěn, to ministr zahraničí Karel Schwarzenberg okomentoval slovy, že je potřeba, aby někdo zůstal mimo a fungoval jako jakýsi pošťák mezi Evropskou unii a Lukašenkem.
Mimo sankce tak zůstal například šéf běloruské diplomacie Sergej Martynov. Jenže s ním je to taky komplikované. Karel Schwarzenberg se nedávno nechal slyšet, že s tímto mužem nesetká do té doby, dokud nebudou v zemi propuštěni všichni političtí vězni. Pak trochu slevil (aby mohla být vedena alespoň nějaká jednání) s tím, že stačí, když alespoň začnou vězně propouštět. Jenže neděje se ani jedno.
A vztah Lukašenka a EU se v posledních dnech nadále vyhrotil. Když byly rozšířeny sankce, běloruský vůdce reagoval tím, že stáhnul své diplomaty z Varšavy a Bruselu a vyzval polského velvyslance a vedoucího stálé mise EU, aby opustili Bělorusko. A samozřejmě pohrozil další tvrdou odvetou. Své si údajně vyslechl i nový norský velvyslanec v Minsku, když si u něj byl pro pověřovací listiny. Lukašenko na něj spustil litanii a kritiku Evropské unie a ani ho prý nepustil ke slovu, aby mu Nor mohl říct, že jeho země v Evropské unii není.
Abych to tedy shrnula, namísto uklidnění, další vyhrocení situace. Takže koho do Prahy pozvat? Pozvánku nakonec dostal náměstek ministra zahraničí Igor Petrišenko. Nepřijel. Počítalo se tedy alespoň s běloruským velvyslancem v Praze. Jenže ani on nedorazil. Prý se Bělorusové omluvili. Jak k tomu uvedl polský ministr zahraničí, "tam, kde měl sedět zástupce Běloruska, tak zůstala jen prázdná židle, což je nám líto". I české diplomaty tento stav mrzí, jak říkají "komunikační kanál s Bělorusy potřebujeme", jenže nemůžete je nijak donutit, aby se schůzek účastnili. Závisí to jen na nich.
Můžeme jen doufat, že se situace časem opět zklidní, emoce vychladnou a příští setkání zemí Východního partnerství se bude konat již v plném počtu. Všech šest zemí si zaslouží, i přes své problémy, v tomto spolku být. Zaslouží si to hlavně jejich obyvatelé. Nejdůležitější ale asi je hlavně na tyto země nerezignovat. Neříkat si: To nemá smysl, s tím nic neuděláme. Navíc v posledních měsících, kdy se všichni (oprávněně) zaobírají spíše jižními sousedy EU – státy severní Afriky a Blízkého východu – se tak trochu na ty východní sousedy pozapomnělo...
Na závěr jen jeden aktuální příklad: myslím, že nám nemůže být (tedy alespoň mně není) jedno, že v zemi jen kousek vedle nás, Bělorusku, byl v únoru odsouzen na deset dní do vězení mladý aktivista, který pouze v centru Minsku vystavil plyšové hračky s nápisy dožadujícími se svobody slova a odchodu Lukašenka. Tohle je Evropa?
