O devět let později se ve hře na policajta a zloděje vyměnily role. Berní úředníci pořád běželi za těmi, kdo kouzlí s daněmi, ale jak tak běželi, najednou zjistili, že už nenahánějí, ale jsou sami naháněni. Ne že by si za to do značné míry nemohli sami – mimořádně invazivní instrument v podobě zajišťovacího příkazu, který blokuje podezírané firmě majetek i volné peníze, má být až posledním řešením, protože leptá ekonomické přežití i reputaci.
V počáteční euforii, když se finanční správy ujal Martin Janeček a ministerstva financí Andrej Babiš (ANO), propukl gejzír zajišťovacích příkazů a apetit berních úřadů začaly krotit soudní verdikty. To je v pořádku, soudy jsou od toho, aby řekly, kde jsou mantinely, kde je míra.
V pořádku ale není ode-zdi-ke-zdi-smus. Z daňové správy je veřejný nepřítel číslo jedna, který při studeném počítání mincí zapomněl na lidi. Z části je za tím efekt, kdy kus nevraživosti náležející Babišově osobě padá i na finanční správu. Jenže ono pořád není správné postavit byznysplán na tom, že nezaplatím daně. Pokud se někdo hodlá tvářit, že o takových případech neví, budiž; já o nich vím.
Kdybychom žili v pohádce, záporák by se lehce poznal podle černé kápě, ďábelského smíchu a domku na kuří noze, zatímco hrdina hřebelcuje bělouše a nikdy se neplete. I když se to tak ve veřejném prostoru někdy tváří, bohužel. Není dobré číhat s barelem bílé a černé barvy za účelem úhledného rozškatulkování; zpravidla se to obrátí proti malíři. Platí to pro finanční správu, ta už to ostatně zažívá, a platí to i pro ty, kdo teď mají pocit, že výběr daní je buzerace běloskvoucích občanů.
