„Někdy by zájem na daňové disciplíně měl ustoupit tomu, aby byla zachována silná vrstva aktivních, tvořivých, sebevědomých a odvážných lidí, kteří v podnikání riskují svou existenci, místo aby se nechali zaměstnat. Můžeme se tak dostat do rozporu s materiální podstatou demokracie – ta je totiž možná jen ve společnosti tvořené z podstatné části vrstvou skutečně svobodných, nezávislých lidí,“ stojí ve stanovisku, pod nímž jsou podepsáni Vojtěch Šimíček, Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník, Kateřina Šimáčková a David Uhlíř.
Vyjmenovaná pětice ve svém rozhořčení nad EET zapomněla, že i oni jsou zaměstnanci, v tomto případě Ústavního soudu, jehož chod a platy se hradí ze státního rozpočtu. Erárního balíku, který je mimo jiné plněn daňovými odvody, což se z velké části děje zásluhou čtyř milionů zaměstnanců, jejichž svobodu a nezávislost soudci implicitně zpochybňují. Znamená to snad, že daňová disciplína se žádá jenom od zaměstnanců jako trest za to, že si nezaložili byznys? A jak by mohli podnikatelé dělat soudcům radost v tom, že vytvářejí pracovní místa pro druhé, když u druhých je hanbou nechat se zaměstnat?
Daňová disciplína je jenom jedna, pro malé i velké, podnikající i zaměstnané. Nikdo nemá nárok na to, aby se pravidlům vymykal. V rovnosti před zákonem je materiální podstata demokracie a je smutné, když ji zrovna ústavní soudci spatřují v kastování na lepší a horší lidi.
