V dubnu 2011 informovala MF DNES o tajném plánu tehdejšího ministra dopravy, ale především neformálního šéfa strany Věci veřejné Víta Bárty. Strategie 2009–2014 byl interní dokument bezpečnostní agentury ABL z roku 2009, kdy ji Bárta vlastnil. Zevrubně popisoval postupný plán pronikání do komunální a následně celostátní politiky.
Jestliže od voleb 2010, po nichž Věci veřejné usedly ve vládě Petra Nečase, se o Bártovi a spol. v části společnosti hovořilo coby o mafiánském projektu, po zveřejnění jeho plánu a dalších věcí už šlo o přímé a dlouhodobě plánované ohrožení demokracie. S Bártou to přitom šlo rychle. Pár dní po zveřejnění strategie skončil v čele ministerstva.
Zanedlouho se mu holky a kluci tvořící Věci veřejné rozhádali a strana se rozpadla. Ve volbách 2013 po Nečasově trapném konci se Bárta ještě pokusil kandidovat za tehdejší partaj Tomia Okamury Úsvit přímé demokracie na Plzeňsku, ale neuspěl. Dnes už po něm, stejně jako po většině kolegů z Věcí veřejných, neštěkne ani pes.
Seberou nám Chalupáře?! Je skutečně Klempíř popravčím katem nezávislých veřejnoprávních médií? |
Mimochodem, do voleb 2010 byl pro velkou část společnosti oním „přímým ohrožením demokracie“ tehdejší šéf ČSSD Jiří Paroubek. Z házení vajec po něm se v jednu dobu stal celostátní happening a komu se to nelíbilo, byl přinejmenším sprostý podezřelý. Jakkoli to lze do škatulky „standardní demokratický protest“ vměstnat jen stěží. Paroubek po vítězných volbách v roce 2010, po nichž i kvůli Bártovi nedokázal sestavit vládu, postupně z veřejného života zmizel. Tehdy tomu vášnivě tleskali ti samí, kteří se o pár měsíců později „báli o demokracii“ s Bártou ve vládě.
Podobných příkladů politiků, kteří byli ve své době považováni za „přímé ohrožení demokracie“, a část Čechů se byla ochotna do krve pohádat s těmi, kdo by o nich řekl jen trochu pěkné slovo, by se dalo jmenovat víc. Ona demokracie však pokaždé zafungovala. Přišly další (či další, nebo ještě další) volby, nebyli zvoleni, postupně se vytratili a dnes si na ně málokdo vzpomene. Tak to zkrátka v demokracii chodí.
Sparta versus Slavia
Jenže od roku 2012 máme přímou volbu prezidenta. Něco, co si politici v čele tehdy nejsilnějších stran – tedy ČSSD a ODS – zoufale nepřáli, ale zároveň se báli zvednout ruce proti, aby je lidé „nesežrali“. Ostatně tak nějak to mimo záznam vysvětlovali.
Do toho se postupem času začala veřejná diskuse odehrávat na sociálních sítích. Takže se celá politika postupem času přesunula do polohy černá, nebo bílá, Sparta, nebo Slavia. Nic mezi tím. Se spoustou „boje za pravdu a demokracii“ provázenou více či méně anonymními vulgaritami.
V sobotu se ministr kultury za Motoristy Oto Klempíř na karlovarském filmovém festivalu vyfotil s podcasterem Čestmírem Strakatým. Jelikož je teď Klempíř částí společnosti pokládán za „zlo“ a Strakatý byl do té doby vnímán těmi samými lidmi jako „dobro“, strhla se mela. Strakatého příznivci mu spílali téměř do ztroskotanců a zaprodanců, někteří odhlašovali předplatné jeho podcastu.
Klempíř nakonec do Karlových Varů přijel, zvěčnil se s podcasterem Strakatým |
Strakatý nejprve na sociální sítě pověsil, že byl s Klempířem vyfocen víceméně podvůdkem při videorozhovoru s jeho mluvčí a ladění termínu jejich interview. Krátce poté reagoval i Klempíř, jenž podcasterovu verzi víceméně potvrdil a veřejně se mu omluvil. Co na tom, že se oba léta znají a na snímku oba pózují tak, že by těžko mohla vzniknout bez vědomí kteréhokoli z nich.
Jenže rozhněvaný „lid“ umí být ke svým někdejším hrdinům nemilosrdný. Zvlášť, když si dovolí něco tak trestuhodného, jako vyfotit se s nepřítelem. Proto je třeba vše omlouvat, relativizovat, vysvětlovat nedopatřením. A při tom čelit rozhorlenému tepání rozhořčených blbů o více či méně zákeřných „typech zla“. To vše za souhlasných či naopak pobouřených komentářů ostatních.
Teď se vraťme k podstatě. Celý humbuk, který téměř překryl nejen veškeré ostatní dění z karlovarského festivalu včetně účasti oscarového Dustina Hoffmana, ale vesměs i další tuzemské politické dění, vznikl díky jedné fotce. Kvůli jednomu jedinému snímku dvou lidí, kteří spolu možná v lecčems nesouhlasí, ale znají se, přinejmenším pracovně se potkávají a potkávat nejspíš i budou. Samotný rozhovor, který si domlouvali, ještě nikde nebyl k vidění a slyšení, dokonce se ještě ani neuskutečnil.
Přesto má část lidí jasno – bude servilní a příšerný. Protože se ti dva vyfotili. Druhá část má rovněž jasno – bude absolutně skvělý, věcný a nestranný. Přestože ho dělá někdo, komu donedávna nemohli přijít coby příslušníkovi „druhého tábora“ na jméno. Teď je to u nich překryto tím, že to „schytává za tu fotku“. Ano, za fotku!
Dojatý Hoffman převzal Křišťálový glóbus. Děkuji, že sdílíte mou starost o film, řekl |
Je to možná banální příklad, ale vlastně dokonale ilustruje, jak celá společnost „zešílela“. Obě party si přitom moc nemají co vyčítat. Jedni do krve hájí – dejme tomu – tu či onu pravomoc prezidenta či předsedy vlády. Přesně do chvíle, než je hlavou státu či premiérem někdo z druhého tábora.
Pak si prostě jen prohodí rétoriku, argumenty a jede se nanovo, jen opačně. Z největších bojovníků za demokracii se stávají ti nejkrystaličtější svazáci se všemi těmi řečmi, které se hlásaly v 50. letech. Všichni jsme tu kamarádi, a kdo není kamarád, toho zastřelíme!
Přitom jde pořád jen o politiku. Někdo byl zvolen, jiný ne. Ten druhý může být zvolen příště a po tom prvním už třeba neštěkne ani pes. Tak to zkrátka v demokracii chodí. Stejně jako to, že není od věci naslouchat druhým. A klidně se s nimi i vyfotit…
