Modernisté budou nadšeni, konzervativci spustí ryk. Jeho zastánci budou prosazovat odvážnou volbu emigranta, který toho po roce 1990 hodně udělal pro vzdělávání českých ekonomů, jeho odpůrci mu vyčtou, že tu dvacet let nežil, pročež nemá morální právo zastávat veřejný úřad.
Ve výsledku je přitom jedno, zda bude příštích pět let prezidentem Klaus, anebo Švejnar. Pokud však Švejnar kandidaturu přijme, pro veřejnost bude nejzajímavější předvolební politická hra o hlasy volitelů. Hlavně argumenty, kterými budou volební týmy vychvalovat svého koně a hanět konkurenta.
To nám o politické situaci v Česku řekne víc než všechny volební programy dohromady. Složité to budou mít především komunisté a Klausův tým. O svém spojenectví totiž neradi mluví veřejně a před prezidentskou volbou to budou muset dělat často.
Václav Klaus má z Jana Švejnara strach, což dokládá i víkendový výrok místopředsedy ODS Petra Nečase. Upozorňovat na Švejnarovo členství v dozorčí radě ČSOB je totiž stejně zbytečné jako vyzdvihovat fakt, že když Klaus minule kandidoval na prezidenta, sloužila jeho manželka v dozorčí radě České spořitelny. A byla tam i nějaký čas po Klausově inauguraci. Na to už asi Nečas zapomněl. Anebo nezapomněl. Třeba jen řekl to, co by rád řekl Václav Klaus, ale nemůže si to dovolit. Ostatně od toho má svůj věrný tým, což je věc - jak by řekl Klaus - standardní.
Přesto by si Klausovi příznivci měli dát pozor na podpásové útoky. Každý další atak zvedá Švejnarovy akcie, což v zájmu současného prezidenta určitě není.
Velkou vypovídací hodnotu má i postoj ČSSD. Podporou Jana Švejnara překročil Jiří Paroubek svůj velmi dlouhý stín a ukázal, že když chce, tak se umí pustit do odvážné akce. I to je pro veřejnost zajímavá informace. Teď ho však čeká ještě těžší úkol. Bude muset oprášit své staré (a v dobách Paroubkova vládnutí velmi efektivní) spojenectví s komunisty a přesvědčit je, že mají podpořit Švejnara. Teď je však Paroubek v opozici a komunistům nemá moc co nabídnout. ČSSD i KSČM navíc soutěží o podobné voliče, takže ve výhodě jsou spíš komunisté. Podpoří-li Klause, mohou tvrdit, že Švejnar je větší pravičák. Tím však svého favorita určitě nepotěší.
Komunisty navíc s Klausem pojí vzájemné sympatie, které vyvrcholily před minulou prezidentskou volbou, kdy se někdejší pravicový premiér veden snahou získat rudé hlasy odmítl označit za antikomunistu. Kromě vstřícného gesta však Klausovo prezidentství komunistům nic pozitivního nepřineslo. Za Švejnara by tak žádný velký rozdíl vlastně ani nepoznali. Proto má předseda ČSSD pořád prostor pro vyjednávání.
Ale i když Paroubek u komunistů se Švejnarem pohoří, nevyjde z toho nejhůř. Americký ekonom se dobře hodí k modernizační imagi, do níž by předseda ČSSD svou stranu před příštími volbami rád nasoukal. Švejnar je známým kritikem výsledků ekonomické transformace z první poloviny 90. let, v čemž se naprosto shoduje s oficiální linií ČSSD.
Mezi pravověrnými socialisty mu může uškodit jen fakt, že už hezkých pár let veřejně volá po reformách, proti nimž je Topolánkův batoh úplná kašička. Pokud však ČSSD v příštích volbách zvítězí, mohl by se jí Švejnar hodit, neboť by to byli právě socialisté, kdo provede radikální důchodovou reformu. A kdo ví, jak to bude za pár let vypadat s českou ekonomikou.
Topolánkovo dilema
Podobně jako komunisté jsou na tom s Václavem Klausem lidovci. Ani oni by nepoznali velký rozdíl, kdyby na Hradě úřadoval Švejnar. Navzdory ostrým koaličním sporům z 90. let je však jejich srdce blíž Václavu Klausovi, s nímž budoval pevné spojenectví především minulý předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Paradoxně přitom právě ministru financí Kalouskovi by se teď na Hradě hodil spíše odvážnější advokát reforem, než je Klaus, svázaný obavami o své preference.
Zastánce odvážnějších reforem by měl v prezidentském úřadu radostněji vítat ostatně i premiér Topolánek. A také by měl tiše doufat, že se Paroubkovi podaří Klause z Hradu sestřelit. Předseda ODS si totiž musí být dobře vědom, že Klausův dlouhodobý cíl je Topolánka zničit, aby konečně dokázal, že „falešný a prázdný“ je také neschopný. Možná teď Klaus vyhlásil dočasné příměří, ale po případném obhájení úřadu své protitopolánkovské intriky opět rozjede naplno.
Jenže i předseda ODS se teď nachází ve střetu zájmů. Na jedné straně po něm jde Klaus, na straně druhé však není jasné, co by se stalo, kdyby kandidát ODS jako hlavní vládní strany ve volbě neuspěl. Zemanova poprava Špidly pořád visí ve vzduchu jako memento. A lze očekávat, že ponížený Klaus by z podhradí proti Topolánkovi intrikoval ještě víc než z Hradu.
Kromě Paroubka a Bursíka tak vlastně nikdo nemá zájem Švejnara na Hrad prosadit. Jeho kandidatura zůstane jen hezkým návrhem, který skončí v šuplíku jako Kaplického blob.
Ve výsledku je přitom jedno, zda bude příštích pět let prezidentem Klaus, anebo Švejnar. Pokud však Švejnar kandidaturu přijme, pro veřejnost bude nejzajímavější předvolební politická hra o hlasy volitelů. Hlavně argumenty, kterými budou volební týmy vychvalovat svého koně a hanět konkurenta.
To nám o politické situaci v Česku řekne víc než všechny volební programy dohromady. Složité to budou mít především komunisté a Klausův tým. O svém spojenectví totiž neradi mluví veřejně a před prezidentskou volbou to budou muset dělat často.
Václav Klaus má z Jana Švejnara strach, což dokládá i víkendový výrok místopředsedy ODS Petra Nečase. Upozorňovat na Švejnarovo členství v dozorčí radě ČSOB je totiž stejně zbytečné jako vyzdvihovat fakt, že když Klaus minule kandidoval na prezidenta, sloužila jeho manželka v dozorčí radě České spořitelny. A byla tam i nějaký čas po Klausově inauguraci. Na to už asi Nečas zapomněl. Anebo nezapomněl. Třeba jen řekl to, co by rád řekl Václav Klaus, ale nemůže si to dovolit. Ostatně od toho má svůj věrný tým, což je věc - jak by řekl Klaus - standardní.
Přesto by si Klausovi příznivci měli dát pozor na podpásové útoky. Každý další atak zvedá Švejnarovy akcie, což v zájmu současného prezidenta určitě není.
Velkou vypovídací hodnotu má i postoj ČSSD. Podporou Jana Švejnara překročil Jiří Paroubek svůj velmi dlouhý stín a ukázal, že když chce, tak se umí pustit do odvážné akce. I to je pro veřejnost zajímavá informace. Teď ho však čeká ještě těžší úkol. Bude muset oprášit své staré (a v dobách Paroubkova vládnutí velmi efektivní) spojenectví s komunisty a přesvědčit je, že mají podpořit Švejnara. Teď je však Paroubek v opozici a komunistům nemá moc co nabídnout. ČSSD i KSČM navíc soutěží o podobné voliče, takže ve výhodě jsou spíš komunisté. Podpoří-li Klause, mohou tvrdit, že Švejnar je větší pravičák. Tím však svého favorita určitě nepotěší.
Komunisty navíc s Klausem pojí vzájemné sympatie, které vyvrcholily před minulou prezidentskou volbou, kdy se někdejší pravicový premiér veden snahou získat rudé hlasy odmítl označit za antikomunistu. Kromě vstřícného gesta však Klausovo prezidentství komunistům nic pozitivního nepřineslo. Za Švejnara by tak žádný velký rozdíl vlastně ani nepoznali. Proto má předseda ČSSD pořád prostor pro vyjednávání.
Ale i když Paroubek u komunistů se Švejnarem pohoří, nevyjde z toho nejhůř. Americký ekonom se dobře hodí k modernizační imagi, do níž by předseda ČSSD svou stranu před příštími volbami rád nasoukal. Švejnar je známým kritikem výsledků ekonomické transformace z první poloviny 90. let, v čemž se naprosto shoduje s oficiální linií ČSSD.
Mezi pravověrnými socialisty mu může uškodit jen fakt, že už hezkých pár let veřejně volá po reformách, proti nimž je Topolánkův batoh úplná kašička. Pokud však ČSSD v příštích volbách zvítězí, mohl by se jí Švejnar hodit, neboť by to byli právě socialisté, kdo provede radikální důchodovou reformu. A kdo ví, jak to bude za pár let vypadat s českou ekonomikou.
Topolánkovo dilema
Podobně jako komunisté jsou na tom s Václavem Klausem lidovci. Ani oni by nepoznali velký rozdíl, kdyby na Hradě úřadoval Švejnar. Navzdory ostrým koaličním sporům z 90. let je však jejich srdce blíž Václavu Klausovi, s nímž budoval pevné spojenectví především minulý předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Paradoxně přitom právě ministru financí Kalouskovi by se teď na Hradě hodil spíše odvážnější advokát reforem, než je Klaus, svázaný obavami o své preference.
Zastánce odvážnějších reforem by měl v prezidentském úřadu radostněji vítat ostatně i premiér Topolánek. A také by měl tiše doufat, že se Paroubkovi podaří Klause z Hradu sestřelit. Předseda ODS si totiž musí být dobře vědom, že Klausův dlouhodobý cíl je Topolánka zničit, aby konečně dokázal, že „falešný a prázdný“ je také neschopný. Možná teď Klaus vyhlásil dočasné příměří, ale po případném obhájení úřadu své protitopolánkovské intriky opět rozjede naplno.
Jenže i předseda ODS se teď nachází ve střetu zájmů. Na jedné straně po něm jde Klaus, na straně druhé však není jasné, co by se stalo, kdyby kandidát ODS jako hlavní vládní strany ve volbě neuspěl. Zemanova poprava Špidly pořád visí ve vzduchu jako memento. A lze očekávat, že ponížený Klaus by z podhradí proti Topolánkovi intrikoval ještě víc než z Hradu.
Kromě Paroubka a Bursíka tak vlastně nikdo nemá zájem Švejnara na Hrad prosadit. Jeho kandidatura zůstane jen hezkým návrhem, který skončí v šuplíku jako Kaplického blob.
