Winston Churchill je vnímán jako odpůrce ústupků vůči Adolfu Hitlerovi a jeho projev ve Fultonu z března 1946 odstartoval studenou válku se Sovětským svazem. Přestože jsem nedávno podruhé četla blízkému člověku pět dílů jeho slavných pamětí, bála jsem se, že tématem přispěji do kotle levných historických paralel, které rozdělují už tak brutálně rozdělený svět. Pak jsem znovu otevřela i šestý díl Druhé světové války. Sir Winston nás má stále co učit.
Zrůdnost nacismu a Hitlera odhalil jako jeden z prvních. Dá se ta zkušenost zobecnit a přenést do současnosti, jak to dělají mnozí historici, nebo to byl vjem vázaný na jeho osobité schopnosti a nadání? Považoval v roce 1941 Stalina skutečně za menší zlo, nebo tu hrál roli pouhý utilitarismus? A co zabránilo, aby studená válka přerostla do horké fáze? Byla to „jen“ hrozba jaderných zbraní?
Pijan a vtipálek
Téměř všechny knihy a filmy o Winstonu Churchillovi hýří veselými historkami a bonmoty, jimiž častoval přátele i nepřátele, ač někdy byla zřejmě skutečnost trochu přibarvena. Slavné jsou půtky s lady Astorovou, první ženou v britském parlamentu. „Kdybyste byl mým manželem, dala bych vám do čaje jed,“ řekla prý mu jednou. „A kdybyste vy byla mou manželkou, ten čaj bych vypil,“ odsekl Churchill. Za války se ptal maršála Bernarda Montgomeryho, co dělá pro svou kondici. „Nepiji alkohol, sportuji a jsem stoprocentně fit,“ odvětil maršál. „A já piji alkohol, nesportuji a jsem dvěstěprocentně fit,“ smečoval Churchill. Jeho „Nikdy jsem nestál, když jsem mohl sedět, nikdy jsem neseděl, když jsem mohl ležet“ vešlo do dějin zdravého životního stylu.
Čerčílek. Připomeneme si 150. výročí narození rozhodného vůdce Británie v jejích nejtěžších dobách |
Vzpomínky sekretářek, tajemníků i přátel popisují egocentrického tyrana, který hodně času trávil ve vaně, doma pobíhal nahý, na cestách spával v růžovém hedvábí či barevných sametových overalech, všechny sekýroval, celé dny usrkával šampaňské, brandy či ředěnou whisky, pozdě usínal a dopoledne často trávil v posteli, odkud diktoval telegramy, dopisy i texty svých knih. Někdy propadal depresím, občas ho lady Clementine musela srovnat, protože byl nesnesitelný. Ale také prý byl empatický, laskavý, statečný, rozhodný, vtipný a citlivý jako malé dítě.
Narodil se dva měsíce před termínem jako vnuk 7. vévody z Marlborough, pokud ho politik Randolph Churchill a dcera amerického boháče Jennie Jeromeová nepočali už před svatbou. Rodiče syna nerozmazlovali, zachraňovala ho chůva, o kterou Winston pečoval do její smrti. Studoval školu v Harrow, nedaleko Londýna, kde potkal skvělého angličtináře, později Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu a skončil jako jeden z nejlepších.
Vrhal se do válečných konfliktů po celém světě, nechával si posílat balíky knih, fungoval jako válečný zpravodaj. Následovala politická dráha, během níž přešel od konzervativců k liberálům a zpět, prošel několika ministerstvy, udělal mnoho chyb, ve funkci prvního lorda admirality zažil katastrofu u Gallipoli v roce 1916. Přesto se do velké politiky vrátil, až ve 30. letech přišla dlouhá pauza. V té době maloval, psal, cestoval, pral se s depresemi a čekal, až ho Británie bude potřebovat.
V jako Victoria
Tvrdě oponoval Nevillu Chamberlainovi v období mnichovské krize a nevěřil Hitlerovým zárukám míru. Komunistický režim v Moskvě i nacistický v Berlíně považoval za hrozbu. Po napadení Polska a vyhlášení války Německu, v září 1939, se stal prvním lordem admirality. A v květnu 1940, když německá armáda válcovala Evropu, přijal od Jiřího VI. pověření sestavit válečný kabinet.
V projevu ze 4. června 1940 definoval smysl britského vzdoru: „Na tomto boji závisí přežití křesťanské civilizace... Pokud zklameme, pak se celý svět zřítí do propasti nového temného středověku, o to hrozivějšího a nejspíš i delšího, protože v něm bude žhnout světlo zvrácené vědy.“
O druhé světové válce se někdy hovoří jako o souboji slov. Británie rok a půl odolávala Němcům i díky Churchillově tvrdohlavosti, rozhlasovým a parlamentním projevům a bombastické korespondenci, včetně té s F. D. Rooseveltem. Paradoxně měli Churchill s Hitlerem mnoho společného: oba bojovali v předešlé válce, oba měli umělecké vlohy, oba byli skvělí řečníci. Ale Churchill ctil tradice, nestavěl v rámci ideologie krásné nové světy a přes svůj egocentrismus neztratil pokoru. A možná právě díky společným rysům Führera tak brzy prohlédl.
První moderní fake news, která rozhodla volby. Uplynulo sto let od skandálu se Zinovjevovým dopisem |
Když v červnu 1941 Němci napadli Sovětský svaz, řekl: „Kdyby Hitler vtrhl do pekla, pronesl bych v Dolní sněmovně přinejmenším příznivou zmínku o ďáblovi.“ A takto píše v pamětech o spojenectví s Josifem Stalinem: „Je pravda, že ruský vstup do války oslabil německé letecké útoky na Velkou Británii a snížil hrozbu invaze. Naproti tomu nám vnutil ty nejtěžší oběti a odčerpání zdrojů… Ani v nejmenším nezpochybňuji závěr, že ruský odpor zlomil moc německých vojsk a zasadil smrtelnou ránu životní energii německého státu, který historie určitě potvrdí, považuji přesto za správné ujasnit, že Rusko více než rok poté, co bylo vtaženo do války, pro nás v našich úvahách znamenalo břemeno, a nikoli pomoc.“
Ze spojence nepřítel?
Válka Británii oslabila, navíc nemocný Roosevelt, jeho nástupce Harry Truman i američtí generálové ne vždy dali na rady Churchilla, který chtěl osvobozovat Evropu z jihu. Později zase nabádal americké spojence, aby nedovolili Stalinovi ukousnout tak velký díl střední Evropy. V britských volbách v létě 1945 byl vítěz „Winnie“ s konzervativci poražen, byť se do čela státu vrátil ještě v roce 1951.
V mezidobí psal válečné paměti, za něž dostal v roce 1953 Nobelovu cenu. Jsou jedinečné jazykem, navíc díky množství dopisů a dokumentů ukazují, jak Churchill, který zřejmě díky mimořádné kombinaci umělecké citlivosti a logického myšlení dokázal předjímat budoucnost, uvažoval o světě, jejž spoluutvářel. Překvapí i korektností vůči lidem, s nimiž nesouhlasil či před nimiž varoval, včetně Stalina. České vydání z roku 1995 uzavírá slavný projev z Fultonu. Najdeme v něm varování před komunistickou tyranií, která nakazila střední Evropu, ale nenajdeme v něm nenávist k Rusku či vybízení k dalšímu válečnému konfliktu.
Churchill měl už v roce 1946 odpověď na dnešní laciné historické paralely: „V železné oponě, která se táhne napříč Evropou, vidíme důvody k obavám… Odmítám však představu, že nová válka je nevyhnutelná, o to více, že bezprostředně hrozí. A právě pro tuto jistotu, že náš osud stále ještě spočívá v našich vlastních rukou a že máme sílu zachránit budoucnost, pociťuji povinnost pozvednout svůj hlas. Nevěřím, že Sovětský svaz touží po válce. Touží jen po plodech války a po neomezeném šíření vlastní moci a ideologie...“
Spojenci měli ve druhé světové válce víc rozumu než naši umělci. Cesta k míru vede jen přes zánik Hamásu |
A pokračoval: „Až do roku 1933 a dokonce i 1935 mohlo být Německo před strašným osudem, jaký je čekal, zachráněno... Ale nikdo nedbal varování, a tak jsme byli jeden po druhém postupně vtaženi do strašného víru událostí. Za žádnou cenu nesmíme dopustit, aby se totéž znovu opakovalo. A toho lze nyní dosáhnout jen upřímným a povšechným dorozuměním s Ruskem… Budeme-li vystupovat s vědomím klidné a střízlivé síly, která netouží po cizím území ani bohatství a nepokouší se svévolně ovládat lidské myšlení, cesty k budoucnosti zůstanou volné po všechna další staletí.“
A v „mravním naučení“ ve svých nobelisty oceněných pamětech shrnul: „Ve válce: rozhodnost. Po porážce: vzdor. Po vítězství: velkomyslnost. V míru: dobrá vůle.“
Autorka je češtinářka, historička a spisovatelka.
