Maďarský premiér Viktor Orbán, liberály dávno považovaný za přinejmenším soft diktátora, si nedávno vítězoslavně přisadil, když Trumpův nástup k moci označil za zásadní obrat, a sebe sama tak za součást mainstreamu, což prý v Bruselu ani v Kyjevě ještě nepochopili.
Ale přece jen, na temné katastrofické závěry je snad ještě čas. Stejně jako na označování 47. amerického prezidenta přímo za diktátora. Nicméně současný svět určitě není v dobré kondici a ve vzduchu se čím dál zlověstněji vznáší řada hrozeb. A v ledasčem připomíná i svět krátce před vypuknutím druhé světové války, především z hlediska míry ostrého střetu jistých představ a vizí.
Vydejme se proto radši na výlet do „starého dobrého“ New Yorku, konkrétně na Světovou výstavu, jež tam otevřela své brány v dubnu 1939 a probíhala do října 1940. Konala se pod hesly „Úsvit nového dne“ a „Svět zítřka“. Globální svítání se mělo opírat o technický pokrok, předváděný v pavilonech různých zemí i velkých korporací měrou vrchovatou. Měl lidstvu zajistit svobodu, štěstí a konzumní hojnost.
Vypukne celní válka všech proti všem? Kde se nový americký prezident Trump mýlí a kde ne |
Výstavišti dominoval objekt „Trylon a Perisféra“: Trylon byl skoro 200 metrů vysoký jehlan, Perisféra mohutná koule o průměru skoro pětapadesáti metrů. V jejím nitru mohli návštěvníci shlédnout dioráma „Democracity“ s modelem ekologického města budoucnosti, v němž se moderní výstavba a infrastruktura mísily se zelení rozlehlých parků.
Největší tahákem se ale stal pavilon koncernu General Motors s „Futuramou“ neboli s vizí Ameriky propojené sítí mnohaproudých a zčásti automatizovaných dálnic – v podobě obrovského, zčásti pohyblivého modelu. Něco jako ráj pro Filipa Turka.
Firma Westinghouse nechala na místě svého pavilonu již v září 1938 zapustit do země časovou schránku, 2,3 metru dlouhý zašpičatělý kovový doutník o průměru 22 centimetrů, která se otevře až roku 6939, tedy za 5000 let od zahájení výstavy.
Zpráva o civilizaci poloviny dvacátého století
Má lidem příštích vzdálených věků podat zprávu o civilizaci poloviny dvacátého století, včetně představy o předmětech běžné spotřeby. Obsahuje tak například hračkovou panenku, jednodolarovou bankovku, holicí strojek Gillette, módní dámský klobouk či krabičku cigaret značky Camel.
Ale třeba i poselství Alberta Einsteina nebo jeho kolegy, amerického fyzika a nobelisty Roberta Andrewse Millikana. Ten schránce svěřil též následující slova: „V tuto chvíli jsou principy reprezentativní vlády založené na hlasování ve volbách, které představují vlády Francie a anglosaských a skandinávských zemí, ve smrtelném konfliktu s principy despotismu, jenž ještě před dvěma staletími ovládal osud člověka napříč skoro celou zaznamenanou historií.
Pokud racionální, vědecké, progresivní principy v tomto boji zvítězí, pak se před lidstvem otevírá perspektiva mírového zlatého věku. Pokud ale budou nyní i v budoucnu triumfovat zpátečnické principy despotismu, příští historie lidstva pouze opět zopakuje smutný příběh války a útlaku.“
Napsal by to dnes jinak? Rozdíl by mohl spočívat v tom, že, alespoň dle názoru mnohých, principy despotismu již začínají lomcovat i anglosaským světem, konkrétně Spojenými státy. Despotismus však tehdy nešlo přehlédnout ani na newyorské výstavní ploše, dokonce tam získal hlavní cenu.
Nastal čas osvobodit Západ. Jeho vnitřnímu zhroucení může zabránit už jen kontrarevoluce |
Konkrétně ji obdržel Alexej Duškin za stanici moskevského metra „Majakovskaja“, jejíž replika v měřítku 1:1 se předváděla v sovětském pavilonu. Strop středního prostoru stanice dodnes zdobí 25 mozaik ve stylu socialistického realismu, tematicky pojatých jako „24 hodin sovětského nebe“.
Chvíli po otevření vypukla válka
Nedlouho po otevření výstavních prostor v Evropě propukla světová válka, dosud v dějinách nejničivější. Československo mělo na výstavě pavilon, avšak pro druhou sezónu, tedy pro rok 1940, zůstal, podobě jako polský, norský a nizozemský, uzavřen. Sovětský svaz se z pokračování výstavy stáhl. Původního heslo „Svět zítřka“ se změnilo na „Mír a svoboda“.
Po pádu komunismu se mohlo dlouho zdát, že „úsvit nového dne“ nabízí hezky zařízený park liberální demokracie a jako hodinky šlapající tržní ekonomiky, to, co Francis Fukuyama nazval koncem dějin. Nicméně, nehledě na vývoj v samotné Americe, globálně se už dlouho o slovo derou nové mocnosti a síly, které často vyznávají jiné než západní žebříčky hodnot.
Věda a technika již také neplní roli zástupného sekulárního náboženství, ostatně, dávno je zřejmé, že každý vědeckotechnický líc má též svůj děsivý rub. A provoz vyspělé technické civilizace přináší lidstvu přímo sebedestruktivní dopady na životní prostředí. Svět se tak opět ocitá na prahu – snad ne přímo války, ale velké krize určitě ano. Přičemž lze vážně pochybovat, zda jsou na ni (nejen) Češi připraveni.
