Důvodů je celá řada. Přes snahu přechodného prezidenta Ahmada Šary stále nemá vláda pod kontrolou celý stát, a i na těch územích, která jí reálně podléhají, se v uplynulém roce ukazovalo, že se nemůže spolehnout ani na loajalitu všech ozbrojených složek, které má řídit. Některé části Sýrie navíc kontrolují zahraniční ozbrojené složky, jejichž přítomnost jen podtrhuje fakt, že ani se svržením Asada neustal boj regionálních, ale i globálních sil o využití arabské země ve svůj prospěch.
Bílý dům je zatím spokojen
„Spojené státy jsou velmi spokojené s dosavadními výsledky, kterých bylo v Sýrii dosaženo tvrdou prací a odhodláním,“ chválil zkraje prosince americký prezident Donald Trump s tím, že i USA dělají vše, co je v jejich silách, aby Sýrie byla prosperující zemí. Tato vyjádření na jeho sociální síti Truth Social byla přitom jen jedněmi z mnoha, které v poslední době pronesl na adresu Sýrie a zejména jejího vůdce Ahmada Šary.
Ten byl dokonce v listopadu pozván – coby vůbec první syrský prezident v historii – do Bílého domu. Trump kromě laškovného vtipkování, kolik že má vlastně Šara manželek (odpověděl, že jednu) a postříkání hosta parfémem dal i tam jasně najevo, že mu syrský vůdce padl do oka. Mimo jiné když opakovaně diplomaticky zahrál do autu téma Šarovy minulosti vůdce organizace Haj´at tahrír aš-šam napojené na teroristickou al-Káidu.
Obnově zatím chybí koordinovaný plán
Jedním z největších úkolů pro syrské vedení je nyní zajistit přísun investic a obecně poválečnou rekonstrukci země. „Rozsah té zkázy je stěží představitelný,“ řekl pro Lidovky.cz Marek Štys z organizace Člověk v tísni. „Zatímco v Gaze je obrovská destrukce způsobená izraelským bombardováním a demolicemi budov koncentrovaná na jednom poměrně malém území, v Sýrii je rozprostřená do řady velkých měst vzdálených od sebe stovky kilometrů,“ vysvětlil Štys, jenž nyní koordinuje pomoc české humanitární organizace pro Gazu a který Sýrii nedávno osobně procestoval.
„Malá Gaza je vlastně v každém velkém syrském městě. A k tomu je nutné připočíst naprostou devastaci venkova v oblastech někdejší fronty mezi guvernoráty Idlib a Hamá.“
Světová banka odhaduje částku potřebnou k obnově Sýrie na 216 miliard dolarů (skoro 4,5 bilionu korun), jiné analýzy mluví skoro o dvojnásobku. Západ postupně začal rušit sankce uvalené na Sýrii ještě za Asada, investice a rozvojové kontrakty nabízejí ropné arabské monarchie. Syrské úřady tvrdí, že mají se zahraničními institucemi různé dohody v celkové výši 14 miliard dolarů, někteří experti ale varují, že to, co Damašek zatím nemá, je promyšlený generální plán, nahrazující dosavadní nahodilost.
Přechodná vláda, polovičaté volby
V západních médiích ale zatím tato témata zastiňuje právě zmíněná minulost Ahmada Šary a otazníky nad tím, nakolik je ochotný a schopný zavést v Sýrii relativně svobodný režim. Přechodný parlament sice překonává politickou (ne)svobodu v mnoha autoritářských státech regionu, kde volby ani neexistují, byl však v říjnu ustaven způsobem, který zcela nenaplňuje západní standardy demokracie.
Za situace, kdy třetinu z 210 členů parlamentu jmenuje prezident, rozhodovalo se pouze o zbývajících dvou třetinách, a to nikoli ve všelidovém hlasování, ale sborem předem vybraných šesti tisíc volitelů. Volby také byly kvůli regionální nestabilitě odloženy v kurdských regionech na severovýchodě a v drúzské oblasti na jihu Sýrie.
Právě tam, a také v přímořských oblastech, které obývá další etnicko-náboženská menšina, alavité, došlo v uplynulém postasadovském roce ke dvěma rozsáhlým konfliktům, které vrhají velký stín na schopnosti Šarova vedení udržet zemi bezpečnou pro všechny skupiny obyvatelstva, a zároveň centrálně řízenou pod jednotnou bezpečnostní kontrolou.
Jak při jarních střetech na západě, kdy přišly o život mj. stovky civilistů a docházelo prokazatelně i k jejich záměrnému masakrování, tak i v červenci v drúzském regionu probíhaly komunální střety, které byly vykreslovány jako útoky většinových sunnitských Arabů na alavity a drúzy.
Do událostí se navíc zapojily provládní složky, přičemž v některých případech nikoli s cílem obnovit pořádek, ale přidat se k útokům na příslušníky menšin – a to za situace, kdy páteř vládnoucích skupin tvoří milice někdejších Šarových sunnitských džihádistů.
Faktem je, že na zabíjení civilistů se podíleli i alavité, ozbrojenci věrní svrženému režimu a drúzové. A jak upozornila např. televize al-Džazíra, za zjednodušeně popisovanou náboženskou fasádou těchto střetů je nutné vidět i jiné roviny dávných sporů, jako je boj o pastviny a vodní zdroje či o kontrolu pašeráckých tras nebo vztah k ústřední vládě.
Pro Šarovo vedení šlo každopádně o tvrdou zatěžkávací zkoušku před světem – ačkoli slíbil vyšetření a potrestání viníků, ukázalo se, že jeho slabinou může být nedostatečná podřízenost různých ozbrojených složek centrální moci – na svržení Asada se sice různé milice loni podílely společně, při následném dělení moci se ale dostává ke slovu konkurenční boj jednotlivých frakcí.
Izrael v roli ochránce drúzů
Krvavé násilí přitom nepřineslo pouze utrpení obětem a reputační problém Šarovi. Izrael na jaře a v létě napětí a střety na jihu využil jako argument pro své operace v okupované zóně na jihu Sýrie, ale i pro bombardování cílů přímo v Damašku. „Syrskému režimu nedovolíme, aby se jeho síly rozmístily jižně od Damašku a ohrožovaly tamní drúzskou komunitu,“ hlásil už v květnu izraelský ministr obrany Jisrael Kac.
Po červencových střetech jedné drúzské frakce s beduíny se ukazuje, že drúzové jsou velmi roztříštění – část skutečně vítá podporu od Izraele, jiní ji ale odmítají jako kolaboraci. Někteří drúzští vůdci usilují (podobně jako Kurdové na severovýchodě) o dohodu s centrální syrskou vládou, jiní, jako vlivný a nevypočitatelný šajch Hikmat al-Hidžrí, ji momentálně odmítají.
Izrael okupuje syrské Golanské výšiny už od června 1967 a později je v rozporu s mezinárodním právem anektoval. Ihned po pádu Asada loni v prosinci zabrala izraelská armáda další oblasti, mj. vrchol pohoří Hermon, neboli Džabal aš-Šajch.
Následně přibyl region jižně od Damašku o rozloze asi 400 čtverečních kilometrů, kde nyní Izrael v různých částech s různou intenzitou kontroluje i několik tisíc místních obyvatel. Ministr Kac původně tvrdil, že přítomnost Izraelců v nově zabraných částech Sýrie bude dočasná, později opakovaně řekl, že bude „neomezená“.
Rok od pádu Asada. Syřané slavili v ulicích, Írán tuší, že klíčový spojenec se mu nevrátí |
Na konci listopadu tam Izraelci figurovali v prvním vážném incidentu – když izraelské komando zaútočilo na dva operativce z libanonské militantní skupiny Džamáa Islámíja, vypukly boje, na jejichž konci bylo 13 zabitých místních a šest zraněných izraelských vojáků. Zatímco se tedy Izrael snaží okupaci jižní Sýrie prezentovat jako snahu chránit zranitelnou menšinu a bojovat proti teroristům, např. list The Jerusalem Post ve své analýze napsal: „Nové střety opět ukazují, jak Jeruzalém riskuje, že bude vtažen do konfrontace s Damaškem kvůli své politice, která postrádá jasný cíl.“
Turecko výrazně posílilo
Obecný cíl Izraele byl ale dosud jasný: Oslabovat vliv syrské vlády vedené „podezřele napraveným džihádistou“ Šarou, a zároveň oslabovat v Sýrii značný vliv Turecka, které z pozadí podporovalo loňské svržení Asada a ze všech zahraničních aktérů má asi nejblíže k damašskému vedení.
Kromě Turků mají viditelnou přítomnost v Sýrii i Rusové, kteří se snaží z asadovské éry udržet aspoň dvě ze svých nynějších tří základen – kromě stanoviště v Kámišlí na kurdském východě jde hlavně o námořní středomořskou základnu Tartús a letiště Hmejmím na západě Sýrie. „Rusové Izraeli nijak nevadí, zato je v Sýrii nesmírně dráždí přítomnost Turků,“ shrnul nedávno v zákulisí evropský diplomat a poukázal např. na jarní souboj o kontrolu středosyrského letiště Palmyra.
Šara už kromě Washingtonu navštívil i Moskvu, čilé vztahy má s blízkovýchodními hráči, to vše zjevně s cílem vrátit Sýrii na mezinárodní scénu a nepopudit některého z důležitých aktérů. Vše přitom bedlivě sledují v Teheránu, jak na jaře potvrdil Lidovým novinám Mohammad Rezá Raúf Šejbání, který v uplynulých dekádách působil jako íránský velvyslanec v Libanonu, poté byl na této pozici až do svržení Asada v syrském Damašku a nyní je zvláštním emisarem íránského režimu pro tuto zemi.
„S pádem Asada jsme v Sýrii utrpěli, to je jasné. Ale pořád jsme v přechodném období, teď se tam mluví o konfliktu Turecka a Izraele. Sýrie není stabilní, reálně se rozpadla, což vyhovuje Izraeli. Menší státy jsou pro Izrael snesitelnější. Naší prioritou je jednotná Sýrie. A inkluzivní vláda složená z různých skupin obyvatelstva. Nelze opakovat vládu jednoho člověka, jako byl Bašár Asad,“ prohlásil íránský diplomat v Teheránu.
Trump prosazuje izraelsko-syrskou dohodu
Na udržení jednotné Sýrie pod silnou centrální vládou přitom tlačí také Američané. Spojené státy aktuálně prosazují bezpečností dohodu mezi Izraelem a Sýrií, která by v zásadě znamenala stažení Izraele z nově okupovaných území a bezpečnostní záruky Damašku vůči židovskému státu, že syrské teritorium nebude využíváno k útokům na Izrael.
V médiích se v posledních týdnech objevují různé protichůdné zvěsti – že už je dohoda na stole, nebo naopak že ji zmařil izraelský premiér Netanjahu. Naposledy Izraelci tvrdili, že se dohoda vzdaluje, protože Syřané, povzbuzení Šarovým vřelým přijetím v USA, stupňují požadavky. Americký Wall Street Journal k tomu minulé úterý napsal, že „agresivní postoje Izraele k nové syrské vládě ukazují vzácný příklad neshody s Washingtonem, kde prezident Trump usiluje o rychlé ukončení desítek let trvajícího napětí“ mezi oběma blízkovýchodními státy.
A izraelský server Walla ve stejný den citoval nejmenovaného izraelského činitele, který obvinil amerického velvyslance v Turecku a emisara USA pro Sýrii Toma Barracka, že „negativně ovlivňuje dění v oblasti a jedná nepřátelsky k Izraeli, jako kdyby byl ambasadorem Turecka.“
I tyto okolnosti ukazují, že mluvit o stabilní a sjednocené Sýrii je i po dramatickém svržení 54 let trvající dynastické autokracie Háfize a Bašára Asadových stále předčasné a že osud arabské země je opět do velké míry závislý nikoli na vnitřním hledání smíru, ale i na geopolitických ambicích jiných vlád.
