I když to asi mnozí neuslyší rádi, plyne z toho přinejmenším tolik, že Rusko se snaží chránit své spojence či klienty. Že i když je nedokáže udržet u moci vojensky, postará se alespoň o to, aby je osobně dostalo do bezpečí. Čímž může mít – přes všechnu kritiku a odsudky Moskvy za to, co dělá na Ukrajině – blíže k USA než třeba k Číně.
Vzpomeňme na únor 2022. Když Rusko napadlo Ukrajinu, Bidenova Amerika nedokázala (nechtěla) Kyjevu účinně pomoci vojensky. První věc, kterou zprostředkovala, byla nabídka bezpečného odchodu pro prezidenta Zelenského. Byl to krok myšlený upřímně, ale prozradil dost o neschopnosti Západu analyzovat ukrajinské šance.
Ruské zprostředkování azylu pro Asada se od Bidenovy nabídky pro Zelenského z února 2022 až tak moc neliší. Vlastně jen v tom, že nyní byl ten krok dokonán.
Možná si řeknete, že srovnávat nabídku bezpečného útěku pro prezidenta napadené Ukrajiny s nabídkou pro diktátora v Sýrii je nepřijatelné. Ale i ten, kdo Asada považuje za despotu či bastarda, si může vzpomenout na slogan „Je to sice bastard, ale náš bastard“. Podle něj teď postupovalo Rusko, ale ten výrok pochází z Ameriky, která též potřebuje chránit své klienty.
Jak chránit spojence a klienty
To heslo už patří k okřídleným klišé. K výrokům, u nichž skoro nikdo neví, jak přesně zněly a jak vznikly. Traduje se, že slova „Je to sice bastard, ale náš bastard“ pronesl americký prezident Franklin Delano Roosevelt v roce 1939 na adresu nikaragujského diktátora Somozy. Na webu najdete různé varianty.
Prý to nebylo „bastard“, ale „son of a bitch“. Prý nikoliv Roosevelt, ale jeho ministr zahraničí Welles řekl: „Somoza je bastard.“ A Roosevelt jen dodal: „Ale náš bastard.“ Ale jak to bývá, uchytila se srozumitelná, i když ne úplně autentická verze „Je to sice bastard, ale náš bastard“. Ilustruje totiž skutečný problém. Fakt, že velmoci – ty lepší, horší i zatracované – tak či onak spolupracují s různými lokálními despoty, že z nich dělají své klienty, a jde-li do tuhého, tak je hájí.
Pád režimu v Sýrii je pro Rusko špatná reklama. Asad prý neměl sázet na Írán |
USA si uvědomovaly složitý (dnes by se řeklo kontroverzní) vztah s nepříjemnými klienty už před 85 lety, jak doložil Roosevelt. Ale nejsou v tom zdaleka samy, jak doložila teď Moskva. Azyl pro Asada patří právě do téhle kategorie. A doložili to – často už dříve – i jiní.
Už dlouho jsme se s tím nesetkali. V posledních dekádách byli brutální diktátoři buď zabiti při povstání (libyjský Kaddáfí) nebo dopadeni někde v díře, odsouzeni a popraveni (irácký Saddám Husajn). Ale Rusko teď připomnělo, že ten tradiční model stále platí. Alespoň někde.
Vydalo by Rusko Asada?
Samozřejmě, že ten slogan v sobě nese rizika a nepěkné příběhy. Stačí se vrátit o 45 let.
Počátkem roku 1979 vyhrála v Íránu islámská revoluce a šáh Muhammad Rezá Pahlaví odjel ze země. Nejprve do Egypta a pak se léčil na rakovinu v USA. Když na podzim 1979 obsadili radikální islamističtí studenti americkou ambasádu v Teheránu a přes padesát diplomatů či zaměstnanců drželi jako rukojmí, vyrukovali s požadavky včetně vydání šáha do Íránu. I když šáh v červenci 1980 v Káhiře zemřel, rukojmí byli drženi rok a čtvrt, až do ledna 1981.
Nikdo momentálně netuší, jak se vyvine situace v Sýrii. Vyhráli islamističtí povstalci a Rusko se s nimi snaží komunikovat už kvůli osudu svých vojenských základen v zemi (námořní Tartús, letecká Hmimím). Ale zkuste si představit, že radikálové z řad vítězů začnou žádat vydání Bašára Asada do Sýrie, aby mohl být souzen.
OBRAZEM: Syřané slaví konec autoritářského režimu prezidenta Bašára Asada |
Že ten požadavek podpoří silou, třeba obsazením ruské ambasády v Damašku. Moskva by se pak ocitla pod podobným tlakem jako Washington před 45 lety kvůli rukojmím v Teheránu. Trvala by pak na tom, že Asad „je bastard, ale náš bastard“?
Rok 1979 nabízí i další vychytávku. Pár let předtím se středoafrický prezident Jéan-Bédel Bokassa prohlásil císařem, vládl velikášsky a brutálně (kolovaly pověsti o jeho kanibalismu). V září 1979 ho svrhla invaze francouzských zvláštních jednotek, ale po ní se Bokassa usadil ve Francii. V zemi, jež ho podporovala předtím i poté. Proč? Inu proto, že to byl sice bastard, ale náš bastard (i když takhle to samozřejmě nikdo nahlas neřekl).
Model „je to sice bastard, ale náš bastard“ má své minusy i plusy. Bývá hodnocen podle toho, čí optikou se na něj díváme. Zárukou doživotního klidu pro Bašára Asada asi nebude.
