Arabský socialismus (al-Ištirakíja al-Arabíja) se začal formovat v období po druhé světové válce, kdy arabské země hledaly vlastní cestu modernizace a nezávislosti. Demokracii a kapitalismus tehdejší vůdcové arabských zemí odmítali už jen proto, že tyto koncepty přišly z bývalých koloniálních metropolí.
Klíčovou postavou hnutí byl egyptský prezident Gamál Abdul Násir, který formuloval myšlenku této alternativy ke kapitalismu. Vznikla tedy jakási syntéza socialistických idejí a arabského nacionalismu s významnou podporou Moskvy, včetně podpory vojenské.
Při leteckých úderech zemřelo v Sýrii přes 25 lidí. Povstalci drží velkou část Aleppa |
Sekulární režim s respektem k islámu
Během období 1950 až 1970 dosáhl arabský socialismus své zlaté éry. V Egyptě Násir provedl rozsáhlé znárodnění, pozemkovou reformu a industrializaci. V Sýrii vládla strana Baas (arabsky „znovuzrození“), která kombinovala socialismus s panarabismem, v Iráku se podobná verze socialismu prosadila po revoluci v roce 1968. V Alžírsku se po získání nezávislosti ustanovil socialistický režim a Libye pod Kaddáfím vyvinula vlastní verzi socialismu na vůdcovském principu s poněkud folklórními rysy.
Charakteristiky arabského socialismu zahrnovaly státem řízené hospodářství, centrální plánování, důraz na industrializaci a modernizaci, panarabské sjednocovací tendence a odmítání západního kapitalismu.
Sovětský socialismus sice nebyl přímo vzorem (myšlenka kolchozů a kompletního znárodnění do posledního živnostníka se v arabském světě nikdy neujala), ale byl silnou inspirací a zároveň prvořadou oporou v oblasti zahraniční politiky a zbrojních dodávek. Arabský socialismus měl sekulární charakter, nicméně zachovával respekt k islámu.
Úpadek arabského socialismu začal v 70. letech. Hlavní příčinou byla ekonomická neefektivita státem řízeného hospodářství. Byly tu ale ještě další faktory, zejména porážka arabských států Izraelem v roce 1967, která zpochybnila legitimitu socialistických režimů. Zásadní význam měl ovšem rozmach islámského fundamentalismu.
Mezi jeho ideology patřil například Sajjid Qutb. Ve svých dílech, zejména „Milníky na cestě“ (Ma’alim fi at-Táriq), kritizoval Násirův sekulární režim a arabský socialismus jako odchýlení od islámských principů. Argumentoval, že socialismus představuje cizí, západní ideologii, která je neslučitelná s islámským pojetím vlastnictví a společenského řádu.
Sýrie se brání teroristům, se spojenci jejich ofenzivu zneškodníme, řekl Asad |
Islámský učenec Jusuf al-Qaradáwí kritizoval arabský socialismus z pozice islámské ekonomie. Argumentoval, že islám uznává soukromé vlastnictví a svobodné podnikání, přičemž sociální spravedlnost by měla být dosažena prostřednictvím islámských institucí, nikoli státem.
Muhammad al-Ghazálí, egyptský učenec, zpočátku podporoval některé sociální reformy Násirova režimu, ale později argumentoval, že arabský socialismus nedostatečně respektuje islámské ekonomické principy. A tak bychom mohli ve výčtu radikálních islámských ideologů pokračovat.
Od socialismu ke koránu
Zatímco Východoevropané obrátili po neúspěchu socialismu svoji pozornost k Západu a k ekonomickému liberalismu, v arabských a islámských zemích lidé začali studovat korán a jeho radikální vykladače.
V současnosti prvky arabského socialismu již jen částečně přežívají v několika zemích. V Egyptě se drží sekulární režim. V Sýrii ještě vládne strana Baas, ačkoli již jen na části území.
Boje v Sýrii pokračují. Povstalce v Aleppu bombardovala i ruská letadla |
Irák je smutným příběhem. Západní spojenci v čele s USA investovaly bezmála 5000 životů svých vojáků a zhruba dva až tři biliony dolarů, aby porazili baasistický režim Saddáma Husajna. Výsledek? V Bagdádu vládne islamistický režim, který sice není brutální jako Al Kajdá nebo ISIS, ale o nějakém vřelém vztahu k Západu nelze vůbec hovořit. Kvalita vlády je nevalná. Pro srovnání: navzdory ropnému bohatství má Irák hrubý domácí produkt na hlavu na úrovni jedné desetiny HDP per capita Izraele.
Ani arabský socialismus, ani islámské režimy nejsou ideální prostředí pro hospodářskou prosperitu. Jaký ekonomický model by byl pro arabské země nejspíše nejvhodnější?
Když jsme již zmínili Izrael, jeho arabské obyvatelstvo vykazuje hrubý domácí produkt ve výši nejméně 34 tisíc dolarů ročně. To je více, než kolik na osobu produkuje ropná velmoc Saúdská Arábie: 33 tisíc dolarů (všechny údaje představují odhad za rok 2023).
Rusko po fiasku mění velitele v Sýrii. Vrátí tam strůjce zvěrstev v Buči |
Na mysl přichází starý vtip. Izraelský Kneset rokuje o nepříznivé hospodářské situaci země. O slovo se přihlásí jeden poslanec: „Podívejte se na Německo a Japonsko, jak se jim daří.“ (Ano, je to velice starý vtip.) „A co mají společného? Americkou okupaci! Navrhuji vyhlásit válku USA, vzdát se a nechat se okupovat.“
Následuje bouřlivý aplaus. Pak se však ozve jiný poslanec: „No dobrá – ale co bychom pak dělali v případě, kdybychom i tak vyhráli?)
