Milan Kundera vždy ve svém díle čerpal z evropské, nikoliv výhradně české tradice. A tak se jeho povídky a romány poněkud liší od próz Haškových či Hrabalových, hlavních reprezentantů českého plebejství. Není proto divu, že ve zdejším prostředí zůstaly nejoblíbenější Směšné lásky a Žert, kde ještě ozvuk tohoto rysu lze najít, přestože se už tehdy mísil se snahou Kunderových postav svůj (a nejen svůj) život režírovat.
To lze nalézt v povídce Já truchlivý bůh či v románu Žert, v obou případech s neúspěšným vyústěním. A to je právě to, co Kunderovy figury dělá sympatické. Češi jsou přece v prohrávání nepřekonatelní.
Samotný Milan Kundera se ale také snaží režírovat svůj život a své dílo. Tomu, že novinářům neposkytuje rozhovory, se snad dá porozumět. To, že nechce znovu vydávat notně ideologií prodchnuté verše, je také nabíledni. A že chce mít česká vydání románů pod kontrolou, to musí taky každý rozumný člověk pochopit. Jen kdyby nebyl tak upjatý až nelidský – co zbude z člověka, když smaže všechny své chyby. Bezchybný bůh, který se bojí toho, že si někdo na jeho chyby vzpomene.
Nyní se objevil problém. To, že někdo musel strávit dlouhá léta ve vězení, je strašné. Podílel se na tom Milan Kundera? Nebo je to lež, jak říká on? Či lže, když říká, že to je lež? Odpověď dnes asi těžko nalézt. Z hlediska vnímání Milana Kundery však všechny tři možnosti tohoto „boha“, který přerostl českou kotlinu, polidšťují, činí z něj plebejce, který je zmítán okolím a dějinami.
Ten, jenž všechno přesně režíruje, se tedy nyní stal obyčejnou figurkou, kterou posunuje někdo jiný. Samozřejmě každý ví, jak nepříjemný pocit to je, zvlášť pokud se ocitl v této pozici neprávem. Zároveň tím však Milan Kundera opět působí jako člověk (křivě obviněný či chybující), a ne jako neomylný bůh.
A tak je mu teď najednou možné odsouhlasit i to, co vždy říkal: důležité jsou romány, ne já.
To lze nalézt v povídce Já truchlivý bůh či v románu Žert, v obou případech s neúspěšným vyústěním. A to je právě to, co Kunderovy figury dělá sympatické. Češi jsou přece v prohrávání nepřekonatelní.
Samotný Milan Kundera se ale také snaží režírovat svůj život a své dílo. Tomu, že novinářům neposkytuje rozhovory, se snad dá porozumět. To, že nechce znovu vydávat notně ideologií prodchnuté verše, je také nabíledni. A že chce mít česká vydání románů pod kontrolou, to musí taky každý rozumný člověk pochopit. Jen kdyby nebyl tak upjatý až nelidský – co zbude z člověka, když smaže všechny své chyby. Bezchybný bůh, který se bojí toho, že si někdo na jeho chyby vzpomene.
Nyní se objevil problém. To, že někdo musel strávit dlouhá léta ve vězení, je strašné. Podílel se na tom Milan Kundera? Nebo je to lež, jak říká on? Či lže, když říká, že to je lež? Odpověď dnes asi těžko nalézt. Z hlediska vnímání Milana Kundery však všechny tři možnosti tohoto „boha“, který přerostl českou kotlinu, polidšťují, činí z něj plebejce, který je zmítán okolím a dějinami.
Ten, jenž všechno přesně režíruje, se tedy nyní stal obyčejnou figurkou, kterou posunuje někdo jiný. Samozřejmě každý ví, jak nepříjemný pocit to je, zvlášť pokud se ocitl v této pozici neprávem. Zároveň tím však Milan Kundera opět působí jako člověk (křivě obviněný či chybující), a ne jako neomylný bůh.
A tak je mu teď najednou možné odsouhlasit i to, co vždy říkal: důležité jsou romány, ne já.
