Pak jsem usedla za volant a vrhla jsem se do víru velkoměsta. Po dvaceti minutách na mě kdosi zamával ze sousedního auta: „Máš na střeše kafe!“ ukazoval mi. Poděkovala jsem za upozornění. Jasně, vždyť jsem ho tam zapomněla. Ono tam pořád je? To je neuvěřitelný!
Jenže zrovna v tom okamžiku přeblikl semafor na zelenou a nemohla jsem zastavit. New York byl prolezlý parkovacími strážníky s ostřížím zrakem a telepatickými schopnostmi, kteří na dálku rozpoznali, čím se hodláte provinit, a na tiket stačili napsat vaši poznávací značku a model auta ještě dřív, než jste přibrzdili u chodníku.
A tak jsem na kafe zapomněla znovu.
Objevila jsem ho za další půlhodinu, když jsem pomáhala zákaznici vytáhnout kufr z kufru.
Kelímek tam pořád stál. Vzpřímeně a neochvějně. Přečkal bez úhony tři sta padesát sedm výmolů na vozovce, šedesát tři odbočení doprava či doleva a nejmíň jedno prudké zabrzdění, to když se mi před kapotu ves… chci říct vetřel jiný žlutý taxikář, a nebýt mé duchapřítomnosti, naperu to do něj.
Dvacet tisíc hodin pod mořem. Pacientům s rozvinutou demencí nemá smysl odporovat |
Kafe bylo vystydlé, samosebou, ale nevylilo se, víčko drželo pevně. Vystydlé nevystydlé, kopla jsem ho do sebe, aby mi pomohlo překonat šok ze zjištění, že se celou dobu udrželo na střeše.
Taxikaření v New Yorku člověku přináší spoustu dojmů, setkání a nových poznatků, taxikář leckdy neví, čemu se divit víc. I tak na mě kafe na střeše mocně zapůsobilo. Ale ať jsem o téhle příhodě vyprávěla komukoli, každý se jen zasmál. Někdo zdvořile, jiný útrpně, jiný tak, jako že mu vykládám nesmysly, jen aby mi dal pár centů spropitného. Nevěřil mi nikdo.
A vidíte to: když jsem se na to po letech zeptala Dalibora, odborníka přes matiku a fyziku, pokusil se mou příhodu vědecky objasnit. Nejdřív se přeptal na všechny proměnné: tvar střechy auta (v tom místě plochý), tvar kelímku (kónický, s několikamilimetrovým lemem u dna, který způsoboval, že se dno kelímku postaveného na stůl stolové desky nedotýkalo) a na povětrnostní podmínky (kolem patnácti, možná osmnácti stupňů).
Víčka. Mezi předlistopadovými zápaďáckými plechovkami a našimi dnešními PET lahvemi |
Pak se podrbal na hlavě, vzal si papír a tužku, a když byla tužka řádně ohryzaná, Dalibor řekl: „Je to jasný! Postavila jsi kelímek na střechu auta, ta měla přibližně teplotu okolního vzduchu. Kafe v kelímku bylo horké, takže vzduch v prostoru ohraničeném zespoda střechou, ze stran lemem u dna kelímku a seshora dnem kelímku, byl teplejší. Jak začal chladnout, jeho objem se zmenšil a tím se kelímek přisál ke střeše. Časem by spadl, samozřejmě. Ale tys ho našla dřív, než se teplotní rozdíl mezi kafem a střechou vyrovnal, a tak tam držel dál.“
Vidíte to? Nekecala jsem. Díky, Dalibore.
