Václav Klaus mluví o současných českých filmech jako o druhé lize a má pravdu. Ne snad, že mnohé z nich by nebyly dobré, ale nejsou takové a nepůsobí tak jako ty v těch vzpomínaných šedesátých letech. Tehdy s člověkem některé svou pravdou otřásly. Nevracíme se k nim jen s jistou a neodbytnou .nostalgií jako vzpomínku na mládí. Nejen byly čímsi, co Klaus v gnoseologickém slova smyslu a počátku něčeho nového označuje jako odpíchnutí. A nešlo jen o filmy v komediální formě jako Hoří, má panenko, Lásky jedné plavovlásky či Černý Petr, ale daleko důrazněji působily snímky Všichni dobří rodáci, Ať žije republika nebo Čest a sláva… Paradox je v tom, že vznikly ze státního rozpočtu, jinak to nebylo ani za minulého režimu možné. Konečně Václav Klaus v tomto rozhovoru na margo tohoto faktu poznamenal: „… strašně si komunismus trivializujeme, jak si ho barvíme zjednodušenými barvičkami a jako nové generace vůbec netuší, co se tu odehrávalo.“ Kdy s námi skutečně otřese film o současnosti nebo z polistopadové minulosti?