Kdysi jsem slyšela, že v jedné sibiřské vesnici přelepovali hlasitým novorozencům pusinky jakousi samolepící páskou, což vzbudilo velké pobouření. Mám-li být ale upřímná, mně to nepřišlo jako úplně špatný nápad.
Vždycky si na něho vzpomenu, když čtu o procesu s nějakým otcem, který měl děťátko na starosti, ale když ho vzbudilo už popáté, a pořád nepřestávalo hlasitě plakat, začal jím třást tak zběsile, že z něj vytřásl život. Možná měl slabší nervy, napadá mě, nebo byl po několika nočních, v každém případě skončil na dlouhá léta v kriminále. No, nebylo by nakonec lepší, kdyby děťátko přelepil?
Ale vážně. Někdo míní, že zákon omezující rodičovské násilí je nadbytečný. Být tu ale dřív, třeba se mi nemuselo léta zdát o té holčičce, kterou jsem potkala na dětském hřišti. Dětská hřiště se v době, kdy jsem na nich sedávala s malými dětmi, tak docela nepodobala dětským hřištím, jak je známe dnes.
Poslanci schválili zjednodušení rozvodů. Zakázali tělesné trestání dětí |
Za prvé, bývala zaplněnější. Plné pískoviště, plné lavičky. Matky nezíraly do mobilů, zato kouřily, přičemž některé zahazovaly vajgly pod lavičky, kde je posléze ochutnávala batolata ve stadiu lezců. Přítomné babičky to mohlo pohoršovat, ale napomínání se nenosilo. Ani by nepomohlo. Nikdo to nezakazoval a kázat o tom, že kouřit na dětském hřišti jiným pod nos je nežádoucí, by se v té době nesetkalo s pochopením.
Zakázané nebylo ani pohlavkování nebo dokonce fackování potomků, kteří nedali na normální domluvu, a musím přiznat, že jednou mi připadalo dokonce namístě. Pak je tu ovšem případ s lopatkou. S lopatkou, s níž si hrála asi čtyřletá holčička, když zazněl povel s jejím jménem. Přicupitala okamžitě jako vycvičený pejsek a hned věděla, co má udělat.
Předala matce plechovou lopatku a nastavila ruce dlaněmi dolů. Bylo to evidentně nacvičené tak, aby exekuce železem přes klouby bolela co nejvíc. Po ní se směla holčička vrátit ke hře. A víte co, tohle se opakovalo, než dvojice odešla, ještě jednou, a úplně stejně.
Vystavme stopku fackám. Fyzické tresty jsou selháním rodičů, nikoli dětí |
Dodnes se snažím přijít na to, za co trest přišel. Žádný dětský konflikt za tím nebyl. Dělalo snad dítě něco špatně? Dloubalo se v nose, nebo vzalo hračku do zakázané levé místo do pravé ruky? Kdyby matka s dcerou neodešly, možná bych na to byla přišla, a něco podnikla. Jenže co? Žádný zákaz fyzického trestání vlastních dětí přece neexistoval.
Nebýt téhle zkušenosti, třeba bych se připojila k těm, kdo míní, že příliš zákonů škodí. (Ostatně, poměrně dlouho se to říkalo i o tom antikuřáckém.) No, nepřipojím, i když výrostka, co čmárá po nových fasádách, bych mlátila ráda, i když může být ještě dítětem.
