Znovu jsem s ním měl co do činění, když jsem pracoval jako kurátor v Muzeu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových. Tam jsme se rozhodli, že mu uspořádáme výstavu v konírně Sovových mlýnů, ale nakonec jsme udělali dokonce tři výstavy, protože jeho volná tvorba se v zásadě dělila do tří základních linií. Jedna vycházela z až surrealistické představivosti, druhá navázala na minimalismus a třetí se blížila hyperrealismu.
Pokaždé, když jsem k němu přijel, abychom připravili koncepci některé z těchto tří výstav, tak jsem se mohl těšit na bohaté pohoštění, které připravovala jeho příjemná žena. Potom jsme odcházeli do ateliéru, kde jsem mohl vidět řadu jeho obrazů, kreseb i objektů.
Jeden z nejdražších malířů
Theodor Pištěk se prosadil užitou i volnou tvorbou, které se vzájemně rozdílnými přístupy a zkušenostmi ovlivňují. Nejdřív se proslavil filmovými kostýmními návrhy a dekoracemi. Každý si nejspíš vzpomene, že se stal zatím jediným českým výtvarníkem, který získal Oscara.
Zemřel výtvarník Theodor Pištěk, za kostýmy k Amadeovi získal Oscara |
Jeho obrazy i sochy, nebo spíš objekty, byly oceněny především v posledních třech desetiletích. A v současnosti je jedním z nejdražších českých malířů. V jeho projevu se rozvíjí bohatá představivost a zároveň vyhraněný smysl pro řád. Obrazy i objekty mají přesně daný rytmus, který ho hlavně v ranějším období přibližuje mezinárodnímu proudu minimalismu, s nímž však nikdy plně nesplynul.
Jiná linie jeho tvorby vyrůstá z odkazu surrealismu a přitom získává existenciální podtext, související s nepříznivou dobou takzvané normalizace. Theodor Pištěk měl vždy jasné politické názory, s nimiž se netajil ani za totalitního režimu. Ty se také promítaly do některých obrazů, jejichž forma spojená s dokonale zvládnutým malířským řemeslem se blížila hyperrealismu či fotorealismu. Do jeho projevu se přirozeně promítaly jeho názory na společenský vývoj. Za nimi si vždy stál. Jednotlivé linie jeho tvorby se vzájemně prolínají a působí na ně i zážitky, které s uměleckou tvorbou zdánlivě nesouvisejí.
Uhrančivá krása techniky
Nesmíme zapomenout na Pištěkův celoživotní zájem o techniku a především o rychlá auta. Sám byl úspěšným automobilovým závodníkem. Některé jeho objekty vycházejí z uhrančivé krásy techniky, která kdysi tolik znamenala pro Skupinu 42, jejímiž teoretiky byli Jindřich Chalupecký a Jiří Kotalík. Theodor Pištěk má tedy k této skupině tematicky blízko a proto se nemůžeme divit, že oba tito známí historici umění napsali texty do jeho obsáhlé monografie, vydané před časem pražskou Galerií Pecka.
Theodor Pištěk je zastoupen v řadě významných veřejných i soukromých sbírek, například v Národní galerii nebo Muzeu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových, kde měl před časem tři zmíněné po sobě jdoucí výstavy, z nichž každá se zabývala jinou částí jeho tvorby. O Pištěkovy obrazy a objekty mají sběratelé v posledních letech či desetiletích stále větší zájem a jistě ne náhodou dosahují na aukcích až astronomických cen.
Protržený obraz
Musím se ještě zmínit o události, k níž došlo během přípravy jedné z těchto tří výstav. Měli jsme již přivezené obrazy, které jsme opřeli v prostoru konírny o zamčené dveře. Najednou se ozvala ohlušující rána, jedna ze zaměstnankyň, vůbec nevím proč, zvenku dveře odemkla, otevřela je a srazila několik velkých obrazů. Jeden z nich se protrhl a bylo na mně, abych o tom s Theodorem Pištěkem jednal.
Měl jsem obavy, jak to dopadne, ale nakonec jsme se domluvili, že necháme obraz opravit. Nebylo to snadné, Theodor Pištěk používá metodu, při níž je každé restaurování trochu vidět. Ale nakonec se to snad povedlo aspoň tak, že si toho všiml nejspíš jen autor.
Na vernisáž jedné z těch výstav přišel Václav Havel, který se s Theodorem Pištěkem přátelil. Výstavu jsem zahajoval spolu s teoretikem Jiřím Šetlíkem, který psal text k Pištěkově monografii. Text jsem si předem vytiskl. Jiří Šetlík mluvil spatra, ale já jsem měl před panem prezidentem trému.
Když se jeho projev blížil ke konci, vyndal jsem z kapsy saka papír s mým úvodním slovem. Podíval jsem se na něj a strnul jsem. Předtím jsem omylem sáhl v počítači vedle a vytiskl jsem si zahájení úplně jiné výstavy. Myslel jsem, že mě raní mrtvice, ale pak jsem si řekl: „Když jsi to napsal, tak to i řekneš.“ Soustředil jsem se a snažil jsem se, abych si neudělal ostudu. Po zahájení mě posadili ke stolu Václava Havla a já jsem mu to vyprávěl. On se smál a vyprávěl mi pak podobný příběh z udělování státních vyznamenání.
