Píše: Pozorujete, jak se pořád jedná o zvýšení počtu policistů a instalaci hlídacích kamer? Je třeba zvýšit počet poctivých lidí! Kdo se o to má postarat: vláda! (Kolotočník, LN 15. 7.)
Autorem druhé myšlenky je jistý pan Martínek. Vylil si zlost na žebrající divadelníky způsobem velmi nákladným, ale zřejmě se mu ulevilo, a to je to hlavní. Ten, na billboardech rozesetých na různých místech, píše: Prachy patří nám! Víte, kdo je dostává? A na nepříliš povedeném obrázku je znázorněno, kdo je dostává - čtyři divadelníci, mezi nimiž je i moje maličkost (Plakáty: znovu o grantech, LN 12. 7.).
Tyhle dvě myšlenky se od sebe dokonale liší. Už tím, že tu první napsal moudrý a vážený člověk. A přece mají něco společného. Pokusím se vysvětlit, jak to myslím.
Co všechno dotuje poplatník
Naši vlast souží množství vandalů, zlodějů, násilníků a jiných neblahých lidí. Vsadím se s vámi (pane Martínku), že ani jeden z nich nemá předplatné do některého z pražských divadel, že není pravidelným návštěvníkem výstav a koncertů, nešmejdí po knihkupectvích a antikvariátech, vsadím se, že žádný z těch lumpů nemá svého oblíbeného básníka.
Nedovedu si představit člověka, který by jeden den obdivoval představení baletu Labutí jezero a druhý den nám šel ukrást měděný okap. Ale dobře si dokážu představit, že ten, kdo nám ten měděný okap ukradl, fandí akci billboard za to, že to konečně dal někdo tomu Suchýmu pořádně sežrat.
Nic naplat, kultura zušlechťuje, působí blahodárně na duši člověka, a jestli má něco mít plnou podporu státu, pak je to právě ona. Kdyby pro nic jiného, tak aspoň pro to, že stát svou podporou kultury dává najevo slušným lidem, že si jejich slušnosti váží.
Zajímavé je, že jsem nikde neviděl billboardy, kde by se upozorňovalo, že daňový poplatník dotuje svými penězi stadiony zdemolované fanoušky (fanoušci - jaké to křehké označení pro grázly!) či přípravy na pražskou olympiádu.
Na obojí jsem jako poplatník přispěl i já, ač sportu neholduji, ale nejsem tak omezený, abych si myslel, že to, čemu neholduji já, mé peníze nepotřebuje. Přispíváme všichni na národnostní menšiny, na zoologickou zahradu, na muzea a na spoustu jiných, dobrých věcí, přispívá se i dokonce i na módní přehlídky, ale proč některým mým spoluobčanům vadí zrovna divadla?
Náš národ potřebuje zkultivovat jako sůl. Když jsem četl v ohlasech na billboard, že pokud herci nedokážou zaplnit stadion jako Karel Gott, tak ať hrají ochotnicky, zadarmo, usmál jsem se - napsal to kdosi velmi jednoduchý. Na pováženou už je, když člověk, který vystudoval ekonomii (i za mé poplatnické peníze) vážně navrhne, aby divadla hrála několik dnů v týdnu komerční show a zbytek ať si provozují to své „umění“ - (můj bože, ty uvozovky, kolik je v nich skryto opovržení!)...
Ano, pane Vaculíku, náš národ potřebuje zvýšit počet poctivých lidí. A o to právě usilují všechny ty výstavní síně, výchovné koncerty, muzea, dobré filmy (kéž by se jim z mých daní dostalo co největší podpory), divadla, která usilují o umění, které tak dráždí některé lidi, a také Semafor, jenž se stará o diváka, co se chce smát, aniž by se cestou domů musel stydět sám za sebe. Na toho se dneska totiž dost zapomíná.
A mé poděkování všem, kdo se zastávají žebrajících divadel - naposledy to učinil pan Baldýnský (Kultura plakátu, LN 16. 7.). Dík.
Autorem druhé myšlenky je jistý pan Martínek. Vylil si zlost na žebrající divadelníky způsobem velmi nákladným, ale zřejmě se mu ulevilo, a to je to hlavní. Ten, na billboardech rozesetých na různých místech, píše: Prachy patří nám! Víte, kdo je dostává? A na nepříliš povedeném obrázku je znázorněno, kdo je dostává - čtyři divadelníci, mezi nimiž je i moje maličkost (Plakáty: znovu o grantech, LN 12. 7.).
Tyhle dvě myšlenky se od sebe dokonale liší. Už tím, že tu první napsal moudrý a vážený člověk. A přece mají něco společného. Pokusím se vysvětlit, jak to myslím.
Co všechno dotuje poplatník
Naši vlast souží množství vandalů, zlodějů, násilníků a jiných neblahých lidí. Vsadím se s vámi (pane Martínku), že ani jeden z nich nemá předplatné do některého z pražských divadel, že není pravidelným návštěvníkem výstav a koncertů, nešmejdí po knihkupectvích a antikvariátech, vsadím se, že žádný z těch lumpů nemá svého oblíbeného básníka.
Nedovedu si představit člověka, který by jeden den obdivoval představení baletu Labutí jezero a druhý den nám šel ukrást měděný okap. Ale dobře si dokážu představit, že ten, kdo nám ten měděný okap ukradl, fandí akci billboard za to, že to konečně dal někdo tomu Suchýmu pořádně sežrat.
Nic naplat, kultura zušlechťuje, působí blahodárně na duši člověka, a jestli má něco mít plnou podporu státu, pak je to právě ona. Kdyby pro nic jiného, tak aspoň pro to, že stát svou podporou kultury dává najevo slušným lidem, že si jejich slušnosti váží.
Zajímavé je, že jsem nikde neviděl billboardy, kde by se upozorňovalo, že daňový poplatník dotuje svými penězi stadiony zdemolované fanoušky (fanoušci - jaké to křehké označení pro grázly!) či přípravy na pražskou olympiádu.
Na obojí jsem jako poplatník přispěl i já, ač sportu neholduji, ale nejsem tak omezený, abych si myslel, že to, čemu neholduji já, mé peníze nepotřebuje. Přispíváme všichni na národnostní menšiny, na zoologickou zahradu, na muzea a na spoustu jiných, dobrých věcí, přispívá se i dokonce i na módní přehlídky, ale proč některým mým spoluobčanům vadí zrovna divadla?
Náš národ potřebuje zkultivovat jako sůl. Když jsem četl v ohlasech na billboard, že pokud herci nedokážou zaplnit stadion jako Karel Gott, tak ať hrají ochotnicky, zadarmo, usmál jsem se - napsal to kdosi velmi jednoduchý. Na pováženou už je, když člověk, který vystudoval ekonomii (i za mé poplatnické peníze) vážně navrhne, aby divadla hrála několik dnů v týdnu komerční show a zbytek ať si provozují to své „umění“ - (můj bože, ty uvozovky, kolik je v nich skryto opovržení!)...
Ano, pane Vaculíku, náš národ potřebuje zvýšit počet poctivých lidí. A o to právě usilují všechny ty výstavní síně, výchovné koncerty, muzea, dobré filmy (kéž by se jim z mých daní dostalo co největší podpory), divadla, která usilují o umění, které tak dráždí některé lidi, a také Semafor, jenž se stará o diváka, co se chce smát, aniž by se cestou domů musel stydět sám za sebe. Na toho se dneska totiž dost zapomíná.
A mé poděkování všem, kdo se zastávají žebrajících divadel - naposledy to učinil pan Baldýnský (Kultura plakátu, LN 16. 7.). Dík.
