Tlučhuba Jandák

Pan Jandák je žijícím prototypem brouka Pytlíka, alespoň se mi tak jeví od chvíle, kdy vstoupil na politickou scénu. Snad s výjimkou toho, že hrdina z knížek Ondřeje Sekory nestačil vystřídat snad půltuctu politických stran. Proto se mne (a mohu vás ujistit, že i rodiny Pavla Dostála) velice dotklo, když v Lidových novinách pan exministr píše, že „Dostál nekopal za sociální demokracii“. To je velká urážka člověka, který se za tuto partaj ve všem (i v osobních diskusích) „rval do krve“.
 Pavla jsem znal od školních lavic, dělali jsme spolu 30 let kabaret, divadlo, naše rodiny trávily společně mnoho času … tak vím, jak je výrok Pavlova nástupce v Nosticově paláci zlovolný. Že se panu Jandákovi jeví díla Milana Knížáka jako mazanice a dal je ze své kanceláře odstranit, to bylo zajisté jeho právo, ale soustavné očerňování svého předchůdce (který se navíc po smrti nemůže bránit) ho staví do věru nepěkného světla.
 Od začátku 90. let, kdy jsme dále (pro Pavlovo zaneprázdnění politikou) přestali dělat divadlo, se naše rodiny dále pravidelně stýkaly a „semleli“ jsme kdeco. Nikdo z nás si nevzpomíná, že by za ta léta někdy padlo jméno Jandák. Nestálo zřejmě za zmínku. Až rok či dva před Pavlovým odchodem se v jakési debatě při zahradním grilování vynořilo v souvislosti s Janákovým politickým turismem. Pavel tehdy použil – a to si pamatuji velmi dobře – termín  „tlučhuba“. Vystihl to pregnantně. Je jen škoda, že už nemůže sám napsat svou odpověď. Snad by se v ní objevila i věta o tom, že pan Jandák, který svého času sehrál velmi dobře roli arogantního (a bolševismem prolezlého) kapitána v Tankovém praporu, zapomněl, že už není před filmovou kamerou, ale působí ve vrcholové politice. K velké škodě sociální demokracie, za kterou Pavel vždycky „kopal“.