„Jak tohle může říct?“ vykřikovala. „Moje dcera je panna, je panna!“
Dančinu mámu všichni ujišťovali, že bude provedeno pečlivé šetření a lékař, který si dovolil takovou nehoráznost, bude potrestán, nejspíš už nikdy nebude smět provádět lékařskou praxi.
Problém byl v tom, že si Danka nepamatovala, kdy přesně se to stalo, jak se ten doktor jmenoval, jak byl starý, jak vypadal, dokonce ani, jestli to byl muž, anebo žena. Položili před ni seznam všech zaměstnanců i s fotkami, ale ona nikoho nepoznala.
Případ se vyřešil až za tři čtvrtě roku. Danka porodila chlapečka jménem Joseph Čonková, který byl díky mé kulturně-jazykové intervenci zanedlouho přejmenován na Josepha Čonku. Danka se mámě tak trochu přiznala, že si chtěla dojít na kliniku pro antikoncepci, ale neodvážila se. Máma se na ni zas tak moc nezlobila. Bylo jí třicet, i ona měla Danku v patnácti.
Když já si na něj zvykla. Závisláctví může mít různé podoby |
A teď se situace dramatickým obloukem vrací. Zas jsem šla tlumočit pro Danku, Dančinu mámu a Dančinu dceru Eriku. Erika se totiž nechala slyšet, co jí doktor na klinice poradil: Jestli je jí třináct, už musí souložit, jinak nebude zdravá a nikdy se nezbaví beďarů.
V konferenční místnosti se sešlo osm odborníků, tři sociální pracovníci, dvě policistky a tak dál a všichni začali rozhořčenou Danku opřekot ujišťovat, že bude provedeno pečlivé šetření…
Ale ne, teď kecám. Takové věci se nestávají ani v Londýně.
Třináctiletá Erika, kterou Danka porodila necelý rok po Josephovi, netvrdila, že jí nějaký doktor něco poradil. Jen byla těhotná. Řešilo se, kdo jí pomůže postarat se o dítě, a taky jestli je jeho tatínek dostatečně mladý, aby nemusel do vězení. (Vyšlo najevo, že tatínkovi je dvanáct a Erika se s ním nechce dál vídat, je to „pitomej puberťák“.)
Svět je vyrobený v Číně. Brzo budou znát víc než číslo vaší podprsenky… |
Danku bych nepoznala. V patnácti to byla zavalitá puberťačka s telecí tváří a nemytými vlasy. Teď ve třiceti jí to slušelo víc. Byla štíhlá a elegantní, jen pěticentimetrové rudé nehty a vlasy odbarvené na žluto kazily iluzi, že vyrůstala v lepší čtvrti. Její máma ale vypadala pořád stejně, byla jen lépe upravená, asi že už neměla tolik starostí s dětmi. Na další přírůstek do rodiny se ale těšila.
Nepoznaly mě. A ode mě by nebylo profesionální, kdybych jim připomněla naše setkání, a tak jsem předstírala, že i já je vidím poprvé.
A musela jsem si zarýt nehty do dlaní, abych se nerozesmála, když Danka pohoršeně vrtěla hlavou nad dnešní mládeží a opakovala: „Ve třinácti! To já jsem byla ještě panna. Panna, slyšíte?“
