Nejlepší hráči, nejuznávanější trenéři, nejhezčí góly. Velkolepou party pro fotbalovou smetánku je světový šampionát v Německu. Prostě „the best of“. Jenže když jde do tuhého, do výkladní skříně přiletí kámen a rozbije ji na střepy. Fotbal se stává metaforou mocenského boje se všemi podrazy a intrikami postav z temných Shakespearových dramat.
Hodně se toho na tu jednoduchou hru s míčem a jedenácti muži na každé straně naložilo, jen co je pravda.
Chrám a tvrz
Každé dva roky, ať už při šampionátu týmů z Evropy či celého světa, nastává pozoruhodná inflace úvah, co vlastně znamená.
Tak třeba: fotbal je (post)moderní náhražka náboženství. Fanoušci chodí na zápasy místo na mši, arény se zeleným obdélníkem uprostřed jsou novodobými chrámy. Vždyť třeba na stadionu ve Frankfurtu si díky zvláštní atmosféře, již způsobuje průsvitná střecha, návštěvníci připadají jako v katedrále.
Anebo: fotbalové zápasy jsou civilizovanou formou válečného střetu, v němž si jednotlivé národy vyřizují účty. Odpovídá tomu přece slovník nejčastějších frází. Zápas je přece boj či bitva, mužstvo armáda a trenér generál. Jednoduše válka vedená jinými prostředky.
A pak: zaryté fanouškovství je výronem nacionalismu, náplastí na národní komplexy, integrujícím prvkem fragmentovaných společností či zdrojem politické moci. Forza Italia! signore Berlusconi!
Není to však tak složité. Jistě, všechno je to z větší či menší míry pravda, ale fotbal je především zábavou. Zní to o poznání méně vznešeně, mnozí intelektuálové jistě zároveň ucedí cosi o masách nebo lůze, útěku z reality a úpadku kultury, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat.
Zábava, nic víc, nic míň. A také zároveň jedna velká iluze.
Muži z ofsajdu
Celá planeta, nad níž vychází a zapadá kožené slunce, se těší na barevný festival toho nejlepšího, co mohou jednotlivé kontinenty nabídnout. Dívat se na utkání je jako otevřít tlustý atlas, šampionát je nejvděčnější hodinou zeměpisu. Kličky Brazilce Ronaldinha, přihrávky Francouze Zinedina Zidana, střely Angličana Franka Lamparda či dravost Čecha Pavla Nedvěda - kde jinde lze spatřit přehlídku toho nejlepšího ze světového fotbalu? Stačí nechat se unášet kouzelnými kousky a dramatickými příběhy s nevyzpytatelnými peripetiemi.
O to větší rozčarování přijde, když se ten nádherný film přetrhne. Jakmile jde opravdu do tuhého, z pohádky se stává nemilosrdný sociální dokument. Švandu kazí ti, kdo se o ni mají starat.
Proto tolik vzrušení a odporu vyvolal osmifinálový zápas Portugalska s Nizozemskem, který byl kvintesencí toho nejhoršího, co ve fotbale je. I pro otrlé hooligans to byl docela silný zážitek. A ten, kdo se o hru tolik nezajímá, musel vytřeštit oči.
Když jde o souboj na život, kluci z plakátu se mění v drsné raubíře z ulice, kterým jsou zásady fair play ukradené. Veškeré zábrany a skrupule jdou stranou. Zničit jednoho z nejlepších hráčů soupeře hned v úvodu? Hračka, stačí do něj v souboji zabodnout kolíky od kopaček a donutit ho k odchodu z trávníku. A proč vracet míč Portugalcům, když rozhodčí předtím zastavil jejich útok? Na takové gesto, kterému svorně tleskají fanoušci znepřátelených táborů, není místo. A tak nizozemský obránce s balonem utíká co nejrychleji k bráně soupeře, než ho portugalský sok zezadu srazí na zem.
Jsou z toho potyčky, rvačky, portugalský kapitán, jenž se před lety chlubil uctívanou trofejí Zlatý míč, udeří protihráče hlavou. Na druhé straně se stačí fotbalistů jen dotknout a bolestínek se strašným šklebem padá k zemi jako ve špatné grotesce. A že čas ubíhá a diváci přijdou o podívanou, za kterou draze zaplatili? Prosím vás...
Fascinující je, že se k tomu všemu hráči sníží navzdory tomu, že je pod drobnohledem sleduje celý svět. Díky televizním kamerám neujde pozornosti snad jediný detail, herecké etudy hodné fotbalového Oscara lze donekonečna opakovat a s úžasem sledovat jejich drzost. Na cti a vlastním jméně nezáleží, důležitý je úspěch za každou cenu.
Ruský rozhodčí je celému tomu cirkusu špatným principálem, kterého lvi v kleci neposlouchají. Rozdá rekordních šestnáct žlutých karet a čtyři červené. Pozoruhodně však se činí i jeho kolegové v jiných zápasech. Nesprávně odpískané penalty, které rozhodnou o bytí a nebytí jednoho z rivalů, jsou takřka na denním pořádku.
Moc mocných
Už na minulém mistrovství mnozí vzali nespravedlnost do svých rukou, mají v nich obrovskou moc. Jak snadné je zneužít ji... Když brazilský sudí vyloučil v osmifinále švédského obránce, smál se mu zblízka do obličeje. Jako by nevěděl, že muž před ním právě prožívá malou osobní tragédii.
O korupci se na takové úrovni nehovoří, o vlivu fotbalových velmocí ano. Kdo nemá zástupce v nejvyšším sboru dohlížejícím na rozhodčí v Mezinárodní fotbalové federaci FIFA, má to těžší. Pozná se, kdo má sílu a kdo ne.
Fotbal dokáže být krutý a nemilosrdný. Jako tvrdý byznys, v němž se také najde dost faulů a vychytralostí. Jako politika plná špinavostí. Jako svět kolem nás.
Fotbal není o nic lepší nebo horší. To je skutečnost.
Ale ne omluva.
