Když z budovy Poslanecké sněmovny sňal ukrajinskou vlajku, nahradilo ji hned několik dalších, které vyvěsily jednotlivé kluby politických stran. Veřejné sbírky, jako například na generátory pro strádající Kyjev, hlásí rekordní částky a to i zásluhou Okamurových řečí. Na to lze namítnout, že jako každý politik obsluhuje svými výroky především vlastní voliče a jak na to reagují ti, kteří jej nevolili a volit nebudou, jej nemusí zajímat. Tenhle přístup může platit jen do té doby, než stádo Okamurových příznivců není marginální ve srovnání s masou těch, kteří dělají přesný opak toho, co by si přál guru přímé demokracie.
Když se ozve i někdo jindy zdrženlivý
Předevčírem se Okamurovi podařilo zdolat další metu, na jeho výroky zareagovala společným prohlášením Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference. Obě instituce se vymezily vůči jeho protiukrajinské rétorice:
„Je zavádějící a nebezpečné zpochybňovat solidaritu s lidmi v nouzi, do níž se dostali nehledě na svůj původ či míru zavinění. V nouzi se může ocitnout každý a schopnost soucitu a účinné solidarity je jedním z principů naší civilizace. Útok na konkrétní národnostní skupinu a v jejím rámci na zvláště zranitelné, v tomto případě na ukrajinské uprchlíky a mezi nimi na staré, nemocné a závislé na pomoci, připomíná neblahou evropskou minulost obdobných útoků na Židy, Romy a lidi s postižením. Minulost, kterou nechceme opakovat.“
Reakce na kritiku vlajky? Okamurův dům na mapách označili jako Společnost pro podporu Ukrajiny |
Zní to sice obdobně jako odsudky jiných organizací či jednotlivců, ale je v tom rozdíl. Církve si v Česku dávají bedlivý pozor, aby se z nich nestaly instantní kritické nátlakové skupiny přidávající se ke každé druhé výzvě, petici či demonstraci. Církve se vyjadřují k veřejným kauzám zřídka a s rozmyslem.
Proto lze hlavně směrem do budoucnosti tvrdit, že třetí nejvyšší ústavní činitel, kterého veřejně kritizují i druhdy zdrženlivé instituce, může být problémem. Ne snad že by se kvůli tomuto politikovi scházely davy na pražské Letenské pláni, ale může sehrát roli katalyzátoru v odporu vůči současné garnituře. Pan Okamura dělá vše pro to, aby byl odporný a protivný co nejvíce spoluobčanům.
Asi mu úplně nedošlo, že se stal papalášem a jako takový má nejen privilegované postavení, ale též odpovědnost. Mluví totiž, jakkoli to bude popírat, za celou sněmovnu, neboť je jejím nejvyšším reprezentantem. Zároveň se ale nechce mírnit v rétorice, protože jeho voliči od něj očekávají tvrdé výpady proti Ukrajincům, migrantům, EU… Nemá cenu se opakovat, znechucení z rétoriky Tomia Okamury se stává masovým a počty jeho příznivců naopak stagnují.
Opletačky s policií už mají dva koaliční lídři. Bylo na čase, aby se přidal i ten třetí |
Problém nejen Babišův
Lze se posmívat Andreji Babišovi za to, že musí hájit všechny hlouposti, které provede Tomio Okamura či Petr Macinka. Lze se pošklebovat nad tím, že kabinet získal důvěru ve čtvrtek 15. ledna a ani ne po dvou týdnech, ve středu 28. ledna, začala opozice shromažďovat hlasy pro vyslovení nedůvěry. Kolik těch pokusů ještě bude za čtyři roky? Každých čtrnáct dnů jeden? Opozice se opravdu nemusí moc namáhat, stačí z plna hrdla křičet a poukazovat na přešlapy vládních exponentů.
Problém je možná v tom, že žádná jiná vláda při současném „hodnotovém“ nastavení opozice vzniknout nemůže. Odpuzuje-li nás pan Okamura a jeho „politika“, musíme si přiznat , že to není jen Okamura Babišův, ale též částečně Kupkův, Rakušanův, či Hřibův, oni všichni mají na jeho vzestupu a účasti ve vládě svůj podíl.
