A pacifismus, tahle podivná idealistická pověra, vlastně mír ohrožuje. Přechází totiž z estetické představy, že je každá válka ohavná (což jistě je) do představy etické ekvivalence, podle níž ani obrana před agresí nemůže být morální (což pravda není).
Pod její tíhou také moderní války (od roku 1945) už vlastně nemají hrdiny. Z toho, že jsou obě válčící strany stejně nemorální, vyplývá pacifistovi potřeba odzbrojení, jakoby odzbrojení mírumilovných národů mohlo zajistit světový mír. Agresoři posilněni záborem se nepochybně pustí jeden do druhého.
Pacifista je rovněž sentimentální, má vizi růžového světa bez válek, ke kterému by stačilo, aby se všechny státy buď zavázaly, že diplomacie má mít vždy absolutní přednost před násilím (nějakou přednost jistě má), nebo kdyby všichni lidé tak jako kvakeři a jehovisté odmítli bojovat. Proto je mírová rétorika důležitá jako propagace pacifistické víry.
S pacifismem je často spojena i představa globální vlády, podle teze, že univerzální příčinou válek jsou státy a jejich touha po územní expanzi. Zapomíná se ovšem, že i v planetárním impériu může vzniknout ozbrojený konflikt, půjde pak o ještě děsivější válku občanskou.
Prezident Obama sice v Praze představil pacifistickou vizi světa bez nukleárních zbraní, můžeme se jen dohadovat proč, ale jistě pacifista není. Svoji prezidentskou kampaň vedl proti špatné válce v Iráku a za tu pravou proti státnímu terorismu v Afganistánu. Teď váhá, má-li poslat další posily proti Talibánu. Nekonečná patová válka a válečné oběti už mají na svědomí dva prezidenty Johnsona a Nixona.
Svým voličům nabídl rovněž jiný politický styl – multilaterální a diplomaticky smířlivý vůči Rusku, Arabům, Iránu i Číně. Cena, kterou teď obdržel, má proto normativní účel, má posílit jeho politiku appeasementu, má konečně poevropštit Ameriku.
Má to jen jeden malý háček, v politice se tomu říká zákon neplánovaných důsledků, který Nobelova komise nepostřehla. Američané jsou pragmatici, a přestože milují rétoriku, dostat cenu za slova a nikoli za činy se prostě nesluší.
Proto ty rozpaky na levici a uštěpačnost na pravici. Status mezinárodní celebrity prezidentovi doma notně uškodí, bude možná nezaslouženě prezidentem velkých slov a malých činů. Ani tábor na Guantanámu se mu nepodařilo zavřít, a na hospodářskou recesi, zdravotní reformu, na Afganistán i Irán by byl krátký každý prezident. Konsensuální Obama se nestal vůdcem ani ve vlastním táboře, vždyť nemá rozhádaný demokratický kongres pod kontrolou.
Appeasement, jak se zdá, nefunguje ani doma.
