Spokojenost europolitiků s řeckou snahou, na rozdíl od spokojenosti investorů, kteří koupili nové řecké obligace na splácení starých dluhů za téměř pět miliard eur, je pochopitelná, přestože i částečně hraná. Je součástí povinného ideologického eurooptimismu. Investoři dobře ví, že ze svazku unie i eura (na věčné časy) se členský stát vyloučit nesmí a proto Řecko zbankrotovat nemůže. Politici unie si zase uvědomují, že na řecké poměry jde o maximum dosažitelného, jestliže se nemá stát zhroutit v pouličních bouřích a nekonečných generálních stávkách, ostatně už teď plánovaných.
Samozřejmě nelze očekávat, že by po dvou fiktivních návrzích na úspory byl ten třetí najednou solidní. Státním zaměstnancům, kterých má Řecko relativně v Evropě nejvíc, mají být prémie a různé příplatky sníženy o 30 % (10% z celkových nákladů), ovšem statisticky kontrolovatelné základní platy zůstávají, o snížení počtu úředníků ani slovo. Důchody i platy budou sice poprvé zmraženy, ale státní kase nezvýšení výdajů nic nepřinese. A zvýšení spotřební daně na alkohol a cigarety přinesou poměrně malé výnosy – zvýšení jen nepřímo úměrné – mnoho lidí (zvláště v hospodářské recesi, jak to bylo vidět vloni i u nás), kouřit přestane (cigarety se dají pašovat) a spotřebu alkoholu omezí. Stejně směšná je i představa, že řecká vláda získá 1,2 miliardy postihem neplatičů, to by musela začít tvrdě postihovat především sama sebe a své zkorumpované výběrčí daní. Také zvýšená berně z luxusu a vysokých příjmů je jen populistickým trikem a nejen proto, že se vysokým daním dá vyhnout. Každý ekonom ví, že strmá progresivní daň příjmů je od určitého bodu kontraproduktivní. Jde totiž především o zdanění investic a tím i hospodářské aktivity, zdaněná má být spotřeba a nikoli příjmy. Ti odporní boháči, tahle společenská spodina, jsou pro hospodářství bohužel nezbytní a tvrdé daňové vyrovnávání příjmů vede jen k celkové bídě a ještě většímu propadu státní kasy.
Na třetí pokus však řecká vláda přece jen prosadila bolestivé zvýšení DPH z 19 na 21%. Na slibované třetinové snížení schodku a navíc v recesi to samozřejmě vůbec nestačí. Dokonce i ekonomický komisař Olli Rehn přiznal, že je vystaráno nanejvýš na rok. Případ malého Řecka je zatím unikátní i poněkud extrémní – unie nakonec prostředky najde. Jenže.
Řecká krize však vyjevila hlubší a obecnější makroekonomický problém. Je krásným laboratorním příkladem, kam až lze dojít. Zlí spekulanti se státními dluhy totiž snižují hodnotu celého eura a žádné zákazy tu nepomohou. Ukázala, že tzv. "exitová strategie" z recese, jak vidno neplatí. Ani kvantitativní uvolnění (úrok blízký nule) ani monetarizace (stát kupuje vlastní dluhy) nakonec nemůže dluhy odsouvat do nekonečna a recesi odvrátit. Krize sociálního státu a nepřiměřené byrokracie vyžaduje tvrdé strukturální změny a ústup z tzv. sociálně tržní ideologie, která není nakonec ani sociální ani tržní. Děsivý růst deficitu už ohrožuje "rating" nedávno solventní Francie a v hospodářské stagnaci se beztrestně daně zvyšovat nedají. Vyšší daně znamenají za rok ještě vyšší schodek. Tisknout peníze už může se svou rezervní měnou snad jen americký prezident, a možná ani on ne.
Dnešní hospodářská stagnace nebude krátká. Naši dědové, aniž by cokoli věděli o pokřivení trhu, neměli pochyb, že se nad poměry a na dluh věčně žít nedá.
