Její vůdce se stal dokonce anti - inem mladé generace, přestože je zatím jenom potenciální premiérskou hrozbou a tedy žádným establishmentem. In - je totiž věc vkusu a proto i správné reklamy.
Tohle srovnání strany a jejího předsedy s nabízeným zbožím je sice trefné, ale ne tak docela. Nepochybně žijeme v době iracionální, v době reklamy a hypernabídky; apelujeme na emoce a podvědomí, nikoli na rozumovou stránku člověka. Nepochybně je masový člověk manipulovatelný. A přesto přese všechno byl bývalý mladý a upřímný předseda socialistů stejně neprodejný jako ten dnešní neupřímný a nemladý. Jak je to možné?
Člověk není věc. Člověk je bytost tajuplná – persona. Jakmile vyleze na výsluní veřejného zájmu, všechny jeho dávné hříchy a charakterové vlastnosti vylezou s ním. A je zle – z nesympaťáka sympaťáka ani reklamní agenti nevytvoří, leda v extrémní situaci kolektivního zoufalství, jako když se v Německu zhroutila střední vrstva. V dnešní masové kultuře se však politici často ochotně konsolidují směrem k nule.
Druhý problém je ten, že sociální demokraté nemají, co prodávat, a proto tolik sází na reklamu. Ono totiž nestačí volat: já chci vládu. Vůdčí politik musí vyzařovat nejen rozhořčení a razanci, ale i pozitivní ideové a osobní přesvědčení o hodnotách, jichž je služebníkem, máme-li mu svěřit státní kasu. I to je kupodivu součásti jeho osobnosti. Žádná strana nemůže být čistě podnikatelská. Tu nejde ovšem o planý idealismus, jako když bratr Svoboda a staronový předseda lidovců chce prosazovat bratrství. Kdyby Kristus hlásal bratrství, žádná nová církev ani civilizace by nikdy nevznikla.
Odkud se tedy bere levicové přesvědčení o její morální nadřazenosti? Vždyť dnes vypadá levice, jakoby už dlouho historicky zakrnělými pahýly bojovala s předsudky a útlakem dob dávno minulých. Snad je to tím, že dosáhla všech svých legitimních cílů, a další dávky sociálních jistot, nezdravého rovnostářství, přehnané ochrany zdraví a našeho bezpečí, byrokratické unifikace a ekonomické nivelizace, začínají přirozený organismus společnosti i Evropy ohrožovat. Myšlení o skutečných problémech svobody a řádu musíme dnes hledat v jiné tradici, máme-li mít ještě šanci civilizaci zachránit.
Avšak za pódiem potřísněným nekorektními vejci, které měly za cíl vytrestat jednu z velkých nectností, onen nafouklý podebraný vřed lidské arogance a ješitnosti, který tak dlouho mnoha politologům připadal, že je – in, bychom v ten předvolební čas neměli nevidět neviditelný monument biliónového dluhu s dvanácti nepředstavitelnými nulami.
Ty nuly by nám snad opravdu vládnout neměly.
