Občas mi tím, přiznám se, poněkud leze na nervy. Vysvětlování, že v západní a střední Evropě slušně vychovaní lidé nesmlouvají, je nanic. On to samosebou dávno ví. Ale potřeba „cenovat“, jak se tomu říká v Nigérii, je v něm tak zakořeněná, že se občas nedovede ovládnout.
Když K. spustí svou tichou, ale urputnou „cenovací“ písničku, radši se klidím co nejdál, abych se za něj před lidmi nestyděla.
Myslela jsem, že to bude větší! Češi poprvé po revoluci v Americe |
Takhle K. před lety koupil od jistého Mikea dva zánovní bicykly asi za třetinu nabízené ceny, ale pokud měl Mike, bílý Angličan neuvyklý způsobům na afrických tržnicích, sklony uvěřit rasistickým předsudkům o černoších, tahle obchodní transakce je v něm určitě posílila. Trochu jsem se bála na kole jezdit. Co kdyby ho poznal nebohý Mike? Po africku smlouvat sice nedovede, ale třeba by uměl dát dohromady pár rozhořčených svalovců a po evropsku nám rozbít huby.
Když K. poprvé v životě zatoužil vidět Stonehenge, totálně ho rozhodilo, že lístek pro dospělého stojí přes 30 liber, skoro 1000 Kč. Zadoufal, že bych mohla získat slevu pro seniory, a mrzelo ho, že na to nejsem dost stará. Pak si na ceduli přečetl, že jeden lístek pro dospělého opravňuje ke vstupu zdarma až tři děti, a rozhodl se, že půjde za dítě.
Ale když jsem paní v okýnku pokladny řekla: „Můj manžel se chová jako pětiletý. Myslíte, že by mohl jít zadarmo?“, vysloužili jsme si sice pobavený úsměv (jakékoli vytržení z nudy je pro člověka za kasou vítané), ale ani pětník slevy.
K. zvolna začínal chápat, že v Evropě si mnoho „nevycenuje“. Pak jsme ale jeli na Tenerife a já jsem zas jednou něco zpackala. Nenapadlo mě, že lanovku, která vyveze paďourské návštěvníky na Pico del Teide, aby nemuseli čtyři hodiny šlapat pěšky, je potřeba zabukovat pár týdnů dopředu.
Splašený pes a tančící žížaly. A příjemný pocit pasažérů |
Za slunečného dopoledne jsme zaparkovali kus pod lanovkou, a zatímco K. kontroloval, jak moc jsem odřela blatník, já se vydala k lanovce. Cestou jsem potkala smutnou Němku. „Nechcete si koupit lístek?“ ptala se mě. „Dám vám ho se slevou. Mám jeden pro sebe a jeden pro syna, ale syn se lanovky bojí.“
V telefonu jsme měli fotku lístku pro půldruhé osoby. Já chtěla vykoumat, jak si připlatit, ale K. mi telefon vytrhl a začal vysvětlovat dívce u vstupu, že na to sice možná nevypadá, ale je mu teprve dvanáct.
Mateřsky se usmála: „Všichni chlapi jsou přece malí kluci! Jen si nastupte.“
