Už teď lze s jistotou tvrdit přinejmenším tři věci:
Zaprvé, viceprezident to nezachrání. Od začátku bylo jasné, že o budoucím prezidentovi se bude rozhodovat v takzvaném rust beltu, tedy pásu kdysi industriálních států táhnoucím se od velkých jezer k východnímu pobřeží (Michigan, Wisconsin, Pensylvánie), které v roce 2016 vyhrál Donald Trump a v roce 2020 je získal zpět Joe Biden.
Jenže zatímco Biden, který celý život budoval svou image „kluka z lidu“, měl těmto státům s převážně bílou populací bez vysokoškolského vzdělání co nabídnout, non plus ultra Kaliforňanka Kamala Harrisová tam nezapůsobila.
Demokratičtí stratégové si toho byli od začátku vědomi, a proto jí po bok dali „chlapáka“ Tima Walze z Minnesoty. Jenže viceprezident je prostě až ten druhý – drtivá většina voličů vnímá pouze prezidentského kandidáta a americký styl kampaně připomínající čím dál tím víc rockový koncert tomu jen nahrává. Číslo 2 upadne rychle v zapomnění.
Harrisová uznala porážku. Boj za svobodu ale nikdy nevzdám, prohlásila |
Zadruhé, rozhoduje ekonomika – ale jak? Před každými volbami se cituje oblíbený bonmot „je to o ekonomice, hlupáci“, který kdysi pronesl poradce prezidentského kandidáta Billa Clintona. To je jistě pravda, ale je třeba upřesnit, co přesně průměrný Američan z té „ekonomiky“ vnímá.
Zajímají ho skutečně ceny na burze? Všimne si pozvolného stoupání amerického HDP? Bude ho zajímat cena ropy za barel? Nikoli. Jde mu primárně o to, kolik platí za potraviny a (v Americe zcela obligátní) benzín – Spojené státy jsou „motoristická“ společnost, kde řídí každý a to řádově na několikrát větší vzdálenosti, než v Evropě. Třeba i kosmetická změna v ceně benzínu se tak na jeho peněžence zásadně projeví. Pokud stojí benzín v Americe dlouhodobě přes tři dolary za galon, zatímco před čtyřmi lety – „za Trumpa“ – to bývalo kolem dvou dolarů, voličovi se zasteskne.
Chudí proti bohatým. Trump opět vyhrál díky aroganci liberálních elit |
Zatřetí, nestačí být mladý příslušník rasové menšiny. Voliči musíte také něco nabídnout. Demokraté se dlouho spoléhali na své „volební kolonky“ – protože mladí lidé i Afroameričané, Asiaté a Hispánci (v tomto pořadí) volí spíše demokraty. Američtí liberálové tak už trochu automaticky předpokládají, že tyto hlasy mají v kapse. Jenže snad největším překvapením těchto voleb je, že mladí lidé se posouvají doprava – a to ženy i muži. U mužů je to ale výraznější, a snad nejvíc volebním stratégům vypálili rybník mladí Afroameričané. Zhruba čtvrtina jich volila Donalda Trumpa – údajného rasistu a zapáleného xenofoba. Nenastal v tomto směru čas k zamyšlení?
