Očekávalo se, že Trumpova administrativa kývne židovskému státu na anexi Západního břehu Jordánu. Sama izraelská pravice včetně řady ministrů a poslanců organizovala triumfální akce a s Trumpem za zády plánovala vypuzení arabských obyvatel z Gazy a jejich nahrazení židovskými osadníky, přičemž otázkou podle tohoto tábora nebylo zda, ale kdy.
Největší rozruch pak ve světě vyvolalo, když k odsunu Palestinců (nazývanému dobrovolný odchod) vyzýval sám americký prezident, když prezentoval vizi, že Gaza se stane zářivým developerským projektem, v němž už místní Palestinci – ze dvou třetin potomci uprchlíků už jednou vyhnaných při zakládání Izraele – nebudou mít žádné místo ani roli.
Zchlazené naděje izraelských radikálů
Jenže teď není leden ale říjen 2025 a svět se zatajeným dechem sleduje naplňování jiné vize Donalda Trumpa – dvacetibodového plánu, který by měl už do pondělí zajistit návrat všech dvaceti žijících rukojmí držených teroristy v Gaze a následně propuštění téměř dvou tisícovek trestanců včetně teroristů, zajatců a bez soudu vězněných Palestinců, která drží Izrael (výslovně jsou v plánu zmíněny ženy a děti).
Hamás vrátí v pondělí Izraeli rukojmí, předá také 28 těl, oznámil Trump |
Trumpův plán dále počítá se zásadním stažení izraelské armády v Gaze, poválečnou mezinárodní správou palestinské exklávy, vágně předjímá i „věrohodná jednání“ vedoucí ke vzniku Palestinského státu. A zatímco před časem Trump a řada izraelských židovských politiků de facto prosazoval etnické vyčištění Gazy od Arabů, nynější plán mluví o jejich garantovaném právu tam zůstat, a pokud odejdou, tak se zase vrátit. Když si Trump pro svůj plán zajišťoval podporu i klíčových muslimských zemí (konkrétně Saúdské Arábie, Egypta, Jordánska, Kataru, Emirátů, Turecka, Pákistánu a Indonésie), výslovně jim slíbil, že nedopustí ani izraelskou anexi Západního břehu Jordánu.
Co se tedy stalo za těch několik měsíců, kdy Trumpovy kanály na sociálních sítích posunuly prezidentovu image od bonvivána popíjecího na pláži pod vybájenými mrakodrapy v Gaze drink s Benjaminem Netanjahuem k uvážlivému Trumpovi – prezidentovi míru.
THE PEACE PRESIDENT. https://t.co/bq3nMvuiSd
Patrně seznal, že zásadově vyhlížející hesla jako s teroristy se nevyjednává možná v leckom vyvolají pocit zadostiučinění a morální převahy, ale nemají mnoho společného s realitou Blízkého východu. Dvacetibodový plán byl samozřejmě dojednán i s Hamásem.
USA mají spojence i v arabském světě
Důvodů a událostí, které Trumpa dovedly k prozření, byla celá řada. Například když Spojené arabské emiráty varovaly, že pokud Izrael anektuje další území za svými hranicemi, může to vést k rozpadu Abrahámovských dohod, které Trump před pěti lety prosadil mezi Izraelem a čtyřmi arabskými státy – Emiráty tehdy uznání židovského státu před kritiky obhajovaly právě tím, že výměnou zabránily avizované anexi Západního břehu.
Trump a jeho poradci také zjevně pochopili, že hájit více zájmy sionistické pravice než Spojených států může Američany vyjít draho, i ve chvíli, kdy se izraelský premiér Netanjahu před měsícem rozhodl zabít raketovým útokem celý vyjednávací tým Hamásu, a to v Kataru, kam se vůdci palestinského hnutí sjeli k projednávání předchozího amerického mírového plánu. Dotyčný emirát hostí největší americkou základnu na Blízkém východě. Trumpa pokus o bezprecedentní atentát v zemi, která se konfliktu neúčastní, (i proto katarský emír na půdě OSN nazval izraelský útok státním terorismem) rozezlil a ztrapnil před jeho arabskými spojenci. Ti se také chtě nechtě semkli za Katarem okázalým summitem a velmi tvrdým protiizraelským stanoviskem. Vše vyvrcholilo, když minulý týden Trump přiměl Netanjahua, aby přímo z Bílého domu zatelefonoval omluvu katarskému premiérovi.
Katar si dovedně udržuje pozici prostředníka
Katar už léta působí jako prostředník mezi různými znepřátelenými hráči širokého regionu. Už v roce 2012 tam Američané povolili otevření zájmové kanceláře hnutí Tálibán, proti jehož povstaleckým silám přitom sváděli urputné boje v Afghánistánu. A jistě byli rádi, protože právě přes tento diplomatický kanál se jim pak podařilo dojednat osvobození svého zajatého vojáka Bowa Bergdahla. Katařané domlouvali výměny desítek zajatců a rukojmích v syrské občanské válce. Bez zákulisního katarského angažmá se neobešlo ani vysvobození dvou Češek unesených v březnu 2013 v Pákistánu, jak tehdy zjistily Lidové noviny.
Osvobození Češek: Trpělivá práce a zákulisní vliv Kataru |
A ani v palestinské otázce nestál Katar nikdy stranou. Že samotný Netanjahu umožnoval posílání miliónů dolarů z katarské státní kasy Hamásu, vyšťourali samotní izraelští novináři. Méně se zmiňuje fakt, že Katar se měl podle pár let starých plánů podílet ve spolupráci s Izraelem na zásadním pozvednutí infrastruktury Gazy – až to vyvolávalo kritiku oficiální, mezinárodně uznávané palestinské vlády na Západním břehu, podle níž se tak ropný emirát ruku v ruce s Trumpem a Izraelci podílel na podkopávání palestinské státnosti a jednoty v duchu hesla „rozděl a panuj“.
Katar už zase cení zuby. Jeho vliv na světovém kolbišti roste |
Když se Izraelci rozhodli bombardovat cíle v katarské metropoli Dauha, i v Česku na sociálních sítích zaznívala teze, že s teroristy se nevyjednává (a to patně ani s jejich vyjednávači) a co může Katar čekat, když je hostí. Jenže samotný Trump se o pár týdnů později rozhodl žádat o katarskou podporu pro svůj plán, za který – jak uváděly zákulisní zdroje – do včerejška očekával Nobelovu cenu míru.
Proč Trump nedostal Nobelovu cenu za mír? A proč by se přesto měl z oceněné disidentky radovat |
A co víc – aktuálně se mají experti a zpravodajští důstojníci z Kataru spolu s kolegy z USA, Izraele, Egypta a Turecka podílet mj. na dohledání těl Izraelců, která Hamás nestihne lokalizovat a včas předat izraelské straně. I role Turecka stojí v této souvislosti za pozornost, protože opět kontrastuje s negativní image, kterou má Turecko a zejména jeho prezident Erdogan v očích velké části západních politických a mediálních elit. Finální podobu dohody a nátlak na Hamás přitom za Ankaru zajišťoval šéf turecké tajné služby MIT İbrahim Kalın, bývalý vysoký poradce a mluvčí prezidenta Erdogana.
Dohoda má nejistou budoucnost
Zatímco se odpočítává 72hodinová lhůta, během níž má Hamás vydat Izraeli dvě desítky žijících rukojmích a dostupná těla mrtvých, velmi vágní zůstává realizace některých následných a dlouhodobých položek Trumpova plánu. Různé výklady nabízí ujednání o rozsahu a harmonogramu odzbrojení Hamásu i stahování Izraelců. Nejasný je také rozsah příměří – Hamás se podle dostupných informací např. obává, že Izrael bude dál útočit na operativce hnutí, podobně jako to dělá navzdory loňskému vágně formulovanému příměří v Libanonu, odkud se Izrael měl stáhnout, ale stále si v této arabské zemi nechává pět základen a průběžně zabíjí ozbrojence Hizballáhu (a spolu s nimi často i zcela neangažované civilisty).
Otázkou také bude, zda a nakolik se Hamás podvolí v předávaní moci mezinárodní správě, jak se od něj očekává – výhrady, že by Gaze měli vládnout sami Palestinci a nikoli Trump, bývalý britský premiér Blair a arabské země, natož Turecko, už z Gazy také zaznívají. Plán neurčitě hovoří i o vyhlídkách na palestinský stát, který požadují i vlivné arabské země, zatímco Netanjahu opakovaně jasně deklaroval, že ten nikdy nevznikne.
Žádný palestinský stát nebude, řekl Netanjahu a podepsal rozšíření osad |
Dá se tedy předpokládat, že pro dlouhodobé udržení příměří a zajištění stability Gazy se Trump, ale zjevně ani Izrael neobejde ani bez podpory nejen Egypta, Saúdské Arábie a Jordánska, ale i takových „páriů“ jako jsou Katar a Turecko. Trump se tomu pragmaticky přizpůsobil. A v tuto chvíli je asi podružné, zda ze stromu velkých developerských a sionistických plánů pro Gazu slezl kvůli skutečnému prozření, anebo kvůli vidině Nobelovy ceny, která se nakonec ani nenaplnila.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha
