Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

KOVÁŘOVÁ: Kde jsou první dámy?

Názory

  17:30
Praha - Nic, dokonce ani práce dnes není tak důležitá jako vztahy v rodině a vztahy vůbec. Dějí se věci, že se jeden nestačí divit. Na jedné straně obrovská aktivita – roušky, dobrovolníci, pomoc odevšad. Ukazuje se síla rodiny, obce a menší pospolitosti.

Dagmar Havlová, bývalá první dáma. foto: Instagram Dagmar Havlové

Sociální sítě s elektronickou komunikací si jdou pro Oscary a už dávno jim nikdo nespílá kvůli závislosti, slouží nám a pomáhají. Stejně jako hry všeho druhu, což zase souvisí s opakem aktivity – s přemírou volného času a s jeho naplněním. Co dělat doma a jak to zvládnout?

Pro odpověď stačí podívat se úplně nejblíž. Rodina kdysi byla základem státu a dnes vidíme, že základní kvalitou je pořád. Kde funguje, tam se semkla a jejím jednotlivým článkům umožňuje přežít. S rodinou po boku, na příjmu či nedaleko, přežijí nemocní, samotáři, staří i nezletilé děti. Naopak v nefunkční rodině se rozpadají vazby, jež se jen za rodinné vztahy vydávaly.

U nás doma manžel pracuje a z práce, v níž dřív šili potahy na nábytek či obložení do aut, dnes nosí roušky, co distribuujeme do okolí. Já jsem povětšinou doma, kde vyvařuju a krmím děti a zvěř. O víkendu můj manžel, podobně jako mnozí další muži, vytáhne sekačku a seká zahradu, stáhne se do dílny a večer k tabletu, zatímco nám oběma nalije sklenku. Občas se usměje a občas prožijeme sladkou erotickou chvilku, ale podobně jako celé zemi mu za zátylkem sedí nervozita. Firmy, jež řídí, se chystají na propouštění a omezení aktivity. Některé strachy a obavy mi nejspíš ani nesvěřuje. A já ho doma vítám a opečovávám podobně, jak to dělaly ženy všech generací předcházejících a jak to stejně dělají v českých domácnostech jiné ženy.

Víc hojivých slov

Uvaříme jim čaj, nabídneme jídlo a klidnou chvilku v naší blízkosti pro uklidnění. Jen my ženy víme, že jsme z tvrdšího materiálu a že za všech okolností musíme stát při těch svých, aby to přežili a vydrželi. Odvěkým úkolem manželek je ukázat, že jsme tady pro ně a že se o nás mohou opřít. A pak je jedno, kdo z těch dvou právě v ruce drží lžíci a kdo sekeru nebo kosu.

HUDEMA: Co nevíme o koronaviru, ale rádi bychom

Jako žena a manželka přesně znám svou dnešní roli. Jako občan zvedám hlavu k televizní obrazovce a otáčím se ku Praze či k Hradu. Věřím, chci věřit, že ti, kdo nás vedou, přesně vědí, co činí a o čem rozhodují. Moji spoluobčané by možná potřebovali více uklidnění a míň děsuplných zpráv, čísel a prognóz. Proto tu bednu radši vypínám a internet pouštím jenom občas. Některé tváře stejně vidím opakovaně a znovu každý den, jen jejich svetr či sako se v proudu času mění. Chtěla bych slyšet víc hojivých slov a z jejich očí číst úsměv a uklidnění.

A ještě jedna věc mi vrtá hlavou: kam se ztratily jejich ženy? Kde vlastně jsou naše první dámy? Šijí roušky či myjí bezdomovce? Kdekterý principál dává rozhovory, jak je mu ouvej a o co přicházíme. Kdekdo si brousí zuby na náhrady, ale co se děje v duších a vztazích, je přece změna mnohem významnější. Dokonce ani práce není to nejdůležitější. Ze všeho největší význam měly, mají a budou mít rodinné vztahy, vztahy vůbec a věci, co nejdou vzít do ruky a po někom hodit.

Kam se ztratily první dámy? Jsou ještě někde? Mohla bych je vidět?

Autor: