Politoložka s kořeny v Paříži, Réunionu a Alžírsku ve svém ideovém manifestu rozkrývá, že evropský blahobyt parazituje na práci těch, kteří nejsou na očích – žen, bez nichž bychom jen těžko zažívali poválečné konzumní pohodlí. A nenamlouvejme si, že jsme v celé té „dekolonizační šlamastyce“ my Češi nevinně. Už dávno ne.
Vergés pochází z koloniální rodiny: její praprababička vlastnila na ostrově Réunion plantáž se stovkou otroků. Právě to jejím názorům dodává sílu – nejsou to moralizující řeči elitářky, ale výzva k odhalení pravdy.
Hned v úvodu se vrací ke stávce uklízeček na nádraží Gare du Nord v Paříži. V roce 2018 tam po 45 dnech dosáhly vítězství nad firmou Onet, jež je najímala za almužnu jako levnou pracovní sílu. Šlo většinou o ženy z bývalých francouzských kolonií, tmavé barvy pleti, které pracovaly za podmínek brutálního kapitalismu 19. století. Jak píše Vergés: „Bez jejich hluboce podhodnocené práce by miliony zaměstnanců a úředníků ve službě kapitálu, státu, armády a kulturních, uměleckých a vědeckých institucí nemohly využívat své kanceláře, obědvat v jídelnách, vést schůze a činit rozhodnutí.“
Hrozil odchod kuchařek i školníků. Teď pro ně vláda „vykouzlila“ miliardy |
Nejhorší na tom je, že nejde jen o manuální dělnice bez vzdělání, i když těch je bezesporu většina. Na Západě se zabydlely i ženy s maturitou, diplomem, profesní zkušeností a ambicemi – ženy, které doma nemohly svobodně pracovat ani žít, protože je svazoval patriarchát, chudoba či náboženské zákazy.
Jenže stát i kapitál je odmítají využít tam, kde by mohly prospět. Systém je uzamkne do podřadných pozic, které už brzy zastanou stroje, což by se už dávno stalo, pokud by lidská práce z globálního jihu nebyla stále ještě levnější než nejprimitivnější roboti.
Až si řeknou o místo u stolu
Zmíněné ženy se nesmějí stát pouhou statistikou, symbolickým příkladem z pařížského nádraží. Mají konkrétní tváře, příběhy, jména. Jednu takovou jsem poznal osobně; ne v Paříži, ale u nás, v Česku. Můj syn chodil už jako batole na pohybové hry. Během přestávky jsem se dal v tělocvičně do řeči s mladou ženou, říkejme jí Marie. Působila klidně, skromně, srdečně; byla původem z Ukrajiny. Než utekla před válkou, pracovala tam jako úřednice; vystudovala vysokou školu, měla rodinu, běžný, nenápadný život.
V Praze nenašla nic jiného než práci uklízečky. Ne proto, že by nic jiného neuměla. Ale proto, že jí naše společnost, stát nic jiného nenabídly, přestože se naučila dobře česky a má solidní vzdělání. Jako bychom za cizím přízvukem neuměli nebo nechtěli rozeznat skutečnou hodnotu člověka.
Zelenskyj se ve Sněmovně vyfotil s ukrajinskými uklízečkami. Rozplakalo je to |
Marie nepochází z bývalých kolonií, nemá tmavou pleť, od Češek ji nerozeznáte. Přesto je ztělesněním těch, o kterých Vergés píše: žen, bez nichž by naše společnost nefungovala, přitom jsou neviditelné a nedoceněné. Na Západě tyto ženy dál zůstávají v podřadných pozicích. Tiché, loajální, nemají se kam vrátit. Ale zklamání a hněv v nich nezmizel – přenesl se na jejich děti, které vyrostly ve stínu, přehlížené, na předměstích: tam, kde dnes hoří auta, roste kriminalita a bují terorismus.
Je to důsledek pohrdání i přehlížení a může to potkat i nás: pokud budeme ignorovat skutečný potenciál lidí, kteří k nám přicházejí, dnes už nejen z východu. Neudělejme stejnou chybu jako Francouzi nebo Němci. Nečekejme, až bude pozdě. I u nás si totiž jednou neviditelní řeknou o své místo u stolu – a nebude to v rukavičkách.
