Toho využilo Velkoknížectví litevské a ve druhé polovině 13. století zahájilo expanzi na území dnešní Ukrajiny, a nakonec ovládlo i Volyň a černihivskou, perejaslavskou a kyjevskou oblast.
K tomu je potřeba poznamenat, že spíše než o ryze dobyvačná tažení šlo z litevské strany o mocensko-administrativní převzetí území, na nichž po rozpadu Kyjevské Rusi panovalo částečné bezvládí, a také zmínit skutečnost, že nově nastolená litevská správa byla vcelku liberální (v původním slova smyslu): správním jazykem zůstala ukrajinština, místní šlechta si zachovala své majetky i lokální moc a zachovány zůstaly i pravoslavné církevní struktury – k čemuž není nepodstatné dodat, že Litva sama byla po zhruba celé první století takového vývoje ještě pohanská.
Ke všeobecnému přijetí římského katolictví v Litvě došlo až koncem 14. století, přičemž může být zajímavé, že celý proces nese okrajovou českou stopu: polskou královnou byla r. 1384 korunována Hedvika (polsky Jadwiga), sestra první manželky Zikmunda Lucemburského Marie Uherské. Hedvika ovšem samostatně panovala pouze krátkou dobu, r. 1386 se dynasticky provdala za litevského velkoknížete Jogaila, který se tak stal i polským králem – ovšem pro to, aby jej polská šlechta přijala, se musel nechat pokřtít.
Současně si také popolštil jméno na Jagiełło a stal se tak (česky vyjádřeno, avšak v polské panovnické posloupnosti počítáno) Vladislavem II. Jagellonským. Vznikla tak dědičná personální unie mezi Polskem a Litvou: země zůstaly i nadále právně, správně, finančně i vojensky samostatné, ale polským králem i litevským velkoknížetem byla jediná osoba.
To se změnilo v r. 1569, kdy se polská šlechta a litevští magnáti za zprostředkování společného panovníka Zikmunda II. Augusta (synovce našeho Vladislava II. Jagellonského a bratrance jeho syna Ludvíka) dohodli na vytvoření jednotného státu, jehož formální název zněl Republika obou národů (polsky Rzeczpospolita Obojga Narodów) – důvodem přitom bylo zejména rozšíření možností společné obrany proti stále expanzivnějším choutkám jak Moskevského knížectví, tak Osmanské říše.
V novém státě převzalo správu ukrajinských území Polsko, jehož šlechta a úředníci zdaleka nebyli tak tolerantní jako předcházející litevská administrace: na jazykové úrovni začalo popolšťování, v náboženské oblasti docházelo k potlačování pravoslaví a prosazování římského katolictví na jeho místo, kromě toho nově příchozí polská šlechta začala postupně zabírat půdu a původní obyvatelstvo z ní buď vyhánět, nebo mu nakládat nové poddanské povinnosti, a to i lidem předtím svobodným, zejména kozákům.
To vše vyvolalo napětí, jež v roce 1648 vyústilo v oblasti Záporoží (tj. v území „za porohom“, česky tedy „za prahem“, kde se ovšem „prahem“ míní „překážka“, zde konkrétně peřeje Dněpru) v povstání, do jehož čela se postavil ataman Bohdan Chmelnický. Povstání si získalo širokou podporu obyvatelstva i pravoslavné církve a rychle se rozšířilo po celé Ukrajině. Polské síly byly v počátečním období povstání několikrát poraženy, avšak trvalý úspěch se nedostavil, kozáci nebyli schopni dosáhnout rozhodujícího vítězství a ani trvale udržet obsazená území.
Po několika letech bojů si Chmelnický uvědomil, že polskou převahu nelze zlomit bez vnější pomoci. V lednu 1654 proto svolal kozáckou radu, která na jeho návrh požádala cara Alexeje Michajloviče Romanova o ochranu a přijetí Ukrajiny pod ruskou svrchovanost. Tuto žádost pak 2. října před nekulatými 371 lety v Moskvě schválilo Zemské shromáždění (“Zemskij Sobor“) i na ruské straně.
Nejvyšší čas zavést po „hand made“ taky značku „brain made“ |
Polsko s takovým vývojem samozřejmě nesouhlasilo a započala tak rusko-polská válka (1654–1667), jejímž výsledkem bylo rozdělení Ukrajiny podél řeky Dněpr – levobřežní část připadla Rusku, pravobřežní zůstala Polsku.
Oproti původním slibům ovšem carské Rusko brzy přestalo respektovat kozácká i další práva a privilegia, a ani svou novou součást nepodpořilo v obraně proti polským a osmanským nájezdům. To nakonec vedlo k dalšímu – tentokrát ovšem protiruskému – kozáckému odboji vedenému atamanem Ivanem Mazepou, jenž se v říjnu 1708 ve snaze získat pro levobřežní Ukrajinu opět samostatnost se svými oddíly, předtím patřícími k carské armádě, připojil k vojsku švédského krále Karla XII., který vedl s Ruskem válku.
Naděje na vyvázání Ukrajiny ze svazku s Ruskem však přišly vniveč již v červnu 1709 ve známé bitvě u ukrajinské Poltavy, kde Karlovy a Mazepovy oddíly podlehly armádě Petra I. Velikého. (Mimochodem, Mazepa pak brzy na to zemřel v exilu v Moldavsku také v dnešní den, 2. října 1709, počítáno dle gregoriánského kalendáře.)
A ani řada dalších, menších následných povstání neuspěla… duch svobodné Ukrajiny však přežil – až do našich časů.
