Naprosto nevyprovokovaný útok Putinovy Ruské federace proti svrchovanému státu. Tuhle interpretaci krvavých událostí ve východní Evropě jsme pravidelně slýchali ze všech stran poslední tři roky. A není důvodu se domnívat, že ji neuslyšíme i dál. Od těch samých politiků, od médií příliš se nezatěžujících objektivitou a také s nimi spojených „nezávislých odborníků“.
Od institucí a vysoce postavených osob, které nejsou jednoduše s to vybřednout z dosavadního stereotypu většinového oficiálního myšlení. Ignorujícího jak mnoho let vývoje, předcházejících 24. únoru 2022, tak i řadu dnes ověřených údajů, co nastiňují evoluci tamější hrozné války v daleko složitějším světle.
Zvažuji zavedení rozsáhlých sankcí a cel proti Rusku, oznámil Trump |
Eventuálně je pak motivací zmíněných postav a institucí, což se zdá vlastně ještě daleko horší, přímo programové odmítání jakékoliv jiné interpretace ukrajinských událostí kromě té, s níž často organicky propojili své ideologické zájmy i veřejné kariéry. Což jsme (nejen) u nás měli možnost pozorovat nesčetněkrát, když se opakovaně objevovaly tendence k vulgárnímu veřejnému nálepkování, propouštění z práce, ba k trestním postihům jedinců, kteří neváhali odmítat zmíněný jednostranný pohled. Jinými slovy cosi, co je v příkrém rozporu s demokratickými praktikami, a naopak v souladu s praxí někdejšího státostranického režimu Československa.
Pohádka o vstupu do EU a NATO
Samotný aktuální vývoj na Ukrajině se stal naneštěstí do velké míry pouze logickým pokračováním desetiletí sice nezávislého, nicméně dost neblahého vývoje po rozpadu globální velmoci jménem Svaz sovětských socialistických republik. Dopadem chaosu v domácí i zahraniční politice, jenž se během uplynulé doby nepodařilo (na rozdíl od postupně znovu sílícího Ruska) překonat.
Pročež došlo jednak k prudkému zchudnutí jednoho z nejzámožnějších nástupnických celků SSSR, jednak k omezení jeho schopnosti bránit se důsledkům geopolitického soupeření východních a západních mocností o tuto strategickou zemi, sestávající z mnoha mimořádně úrodných a i na nerosty hojných regionů, ale formovanou různorodými etnickými či kulturními identitami. Ty se ve státnosti víceméně neoficiálně rozdělené na určitá „údělná knížectví“, jakési „pašalíky“ mimořádně vlivných kmotrů, staly posléze důležitým zdrojem i nástrojem osudových odstředivých tendencí.
Trumpova vláda chce zavírat konzuláty v západní Evropě, může to uškodit CIA |
K jejich vystupňování docházelo z vícera příčin. Důležitou složku mezi těmito podněty představovala rovněž určitá rehabilitace minulosti a přítomnosti ukrajinské krajní pravice. Neboli časté úmyslné zkreslování historické role šovinistického banderovského hnutí. A s tím provázané systematické snahy prosazovat ve veřejném životě starého kontinentu dávno nevídané dogmatické vize, že Ukrajinci jsou oproti Rusům, smíšeným s řadou asijských národů, ti jediní praví Slované. Ve všeobecně zmatené, frustrující mentální atmosféře Ukrajinské republiky se rovněž prosadila až politováníhodná, falešná iluze části populace o možnostech Kyjeva vstoupit v dohledné době do EU a NATO.
Tyto politické tendence se klíčově projevily i při takzvaném Euromajdanu. Jinými slovy v průběhu Západem podporovaného puče na přelomu let 2013 až 2014, jehož zjevných mezinárodněbezpečnostních souvislostí nevybíravě využila Moskva. K přímému vojenskému zásahu ve prospěch separatistických sil, obsazení Krymu a vytvoření loutkových separatistických republik na Donbasu.
Pěšákem ve složité hře
Mezidobí až do 24. února 2022 nebylo při zpětném pohledu ničím jiným než přípravou na pokračování téhož střetu. Což koneckonců plyne i z celé dlouhé řady známých faktů. Včetně slov bývalé dlouholeté německé kancléřky Angely Merkelové, že s naplňováním mírových dohod z Minsku se předem naprosto nepočítalo. Zatímco získaný čas měl být systematicky využit k vyzbrojování prokyjevských sil. Zkrátka k přípravě nového zástupného střetu.
Ukrajinská republika se tak naneštěstí definitivně změnila v pouhého pěšáka složité mezinárodní hry, do níž se promítly především následující aspekty. Na straně Ruské federace snaha bránit dalšímu přibližování Severoatlantické aliance k jejím hranicím, jakož i dlouhodobé úsilí o obnovení ztracené globální moci Kremlu. Na straně západních hráčů, zejména USA, zase šlo o opačnou snahu oslabit opětovně povstávající ambice Ruska. V případě vůdčího Washingtonu se jednalo též o co nejsilnější oddělení Evropské unie (především Německa) od východních trhů a surovin – což posléze s nejvyšší pravděpodobností vedlo též k teroristickým útokům na produktovod Nord Stream. Vlastně vůbec o celkové oslabení stability EU a její připoutání k zájmům, potažmo k obrannému průmyslu supervelmoci.
Jen z předchozích slov je patrné, že zjevný kremelský zločin proti míru s hrozivými (mnohaletými) následky nebyl tak úplně nevyprovokovaný. Lze naopak hovořit o reakci na dlouhodobé, nákladné i komplikované stimulace tradičních ruských bezpečnostních ambicí či obav. Mezi zmíněné podněty spadá například budování rozvědných základen USA na ukrajinském území, případně zjevný odklon prezidenta Volodymyra Zelenského od slibu mírového řešení donbaské otázky, s nímž přitom zvítězil ve volbách.
Tragikomická jsou v tomto kontextu pochopitelně četná tvrzení, jak Kreml už tři roky ničí světový právní řád. Ne snad, že by to nebyla pravda, ovšem ve skutečnosti takhle obvykle pohoršeně povykují zejména protagonisté anebo obdivovatelé posud dominantní podoby vcelku pravidelné devastace světového právního řádu. Vzpomeňme jen na dodnes krajně problematické oblasti Kosova, Iráku či Libye...
Účet zaplatí Ukrajina
O tom, jaký bude celkový vývoj nové, zdaleka nejprudší fáze proxy konfliktu, na jehož rychlém ukončení neměli evidentně klíčoví aktéři Západu pražádný zájem (viz sabotování instanbulských mírových rokování), se jinak nedalo prakticky od počátku pochybovat. Při racionálním, informovaném pohledu na skutečné možnosti obou mocenských bloků, participujících na ukrajinském měření sil, se věc záhy stala víceméně jasnou. Navzdory vší masivní propagandě, jíž jsme byli ve střední Evropě vystaveni, se navíc vyjevil pro nás nepříjemný fakt, že je to spíše Západ, kdo se ve světovém měřítku postupně dostává do nějaké formy izolace.
Každopádně je nabíledni, v jak hrozivé situaci postupně kyjevský režim uvízl. Přes některé nepřehlédnutelné úspěchy na bitevním poli v opotřebovávací válce prohrál. Nedostává se mu ani živé síly, ani technologií, s nimiž by si neustále postupující invazní armáda nedokázala poradit. Olbřímí korupcí a nepotismem mimořádně zasažená entita čelící prudkému (a vlastně již před lety započatému) úbytku populace se vývojem ocitá na samém pokraji rozkladu. Je zcela závislá na spojenecké finanční či další podpoře; v podstatě vyškrabuje poslední zbytky svých zdrojů. Do očí též bijí nesmyslné politické zásahy do vedení vojenských operací nebo vnitřní zápasy o moc.
Není sporu, že každý další den válčení pouze dál zhoršuje situaci napadené země. Zelenského vláda navíc nově čelí nevybíravému tlaku i z nečekané strany – od dosud největšího spojence. Spojené státy americké pod vedením Donalda Trumpa evidentně směřují k naprostému přerodu nejen ve věci zástupného měření sil na Ukrajině. Nepokrytě provádějí redefinici (geo)politických preferencí relativně slábnoucí supervelmoci a je zjevné, že cena za tři léta krutého konfliktu plného nejrůznějších obětí půjde opět hlavně na vrub Ukrajiny. Její budoucnost se tak jeví hodně neblahou. Nejbližší týdny a měsíce rozhodnou o osudu této slovanské země na celé desítky let dopředu.
