Celý svět teď s obrovským překvapením sleduje postup navrátivšího se prezidenta USA. Platí to především pro bezpečnostní strategii, přičemž největší pozornost se váže na osud války, kterou na Ukrajině vede Ruská federace. Všichni dobře víme, že to je válka nelegální i nelegitimní. Ale stejně tak se ví, že to byla ruská reakce na pokračující proces rozšiřování Severoatlantické aliance směrem k ruským hranicím. A nakonec to byla reakce velice kritizovaná, odsuzovaná a v mnoha směrech i kontraproduktivní.
Současná situace je rozebírána z mnoha úhlů pohledu. V probíhající debatě proto není od věci připomenout, že proti procesu expanze NATO dávno zaznívaly silné výhrady i v samotných Spojených státech a že autory těchto výhrad nebyli žádní nýmandi nebo obskurní pisálkové.
Hned na počátku roku 1997 se na adresu expanze NATO velice kriticky vyjádřil William Perry, muž, který v roce 1957 na univerzitě v Pensylvánii obhájil titul PhD. v oboru matematika, což je všeobecně uznávaná královna věd.
A o čtyřicet let později už končil třetí rok svého úřadování ve funkci ministra obrany v administrativě Billa Clintona, 42. prezidenta USA. V rozhovoru pro celosvětově sledovaný list Washington Post vyhlásil, že v Rusku proces expanze NATO vyvolává velké obavy a že tyto pocity jsou v této zemi velice široce sdílené.
Kde začíná „odpudivá bytost“? Pokud se Trump sám chová odpudivě, dává za pravdu Petru Pavlovi |
To podle jeho soudu bylo umocňováno zejména tím, že nikdo v USA na ruské výhrady nebral žádný ohled a že se s touto zemí jednalo jako se státem třetí kategorie. Na závěr svého rozhovoru ministr zdůraznil, že pokud proces expanze bude pokračovat, čekají svět „dost těžké časy“. Dnes už víme, že se ani v nejmenším nemýlil.
A jen o měsíc později své výhrady vyjádřil George Kennan, dlouholetá veličina mezi americkými diplomaty, historiky a politickými analytiky, autor dlouhé řady celosvětově uznávaných monografií a statí.
Kdy podle vás skončí válka na Ukrajině?
Navíc to byl autor prvního systémového vymezení pojmu „studená válka“ a také předpovědi jejího výsledku – rozhodne se na domácí frontě a vyhraje ten systém, který dokáže naplňovat ideály, na nichž je postaven. V článku pro list The New York Times otevřeně napsal, že expanze NATO do postsovětského prostoru byla osudovou chybou, a varoval, že povede k další militarizaci a k nárůstu mezinárodního napětí. Tím jen potvrdil svoji konzistentnost, vždyť už v roce 1949 odmítal samotnou myšlenku vytvoření NATO.
Nejsytější červená linie
Varovná stanoviska formuloval také William Burns, který v roce 2008 jako velvyslanec USA v Moskvě napsal zásadní rozbor pro tehdejší ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou. V něm už pojednával přímo o diskutovaném přijetí Ukrajiny do NATO a uvedl, že to je nejsytější ze všech červených linií nejen pro Vladimira Putina, ale pro všechny moskevské elity včetně těch, kdo měli k Putinovi velice kritický vztah. Dodal, že všichni, s nimiž mluvil, to posuzovali jako přímou výzvu pro strategické zájmy Ruska. A o pár let později, už jako ředitel CIA, varoval, že další posun NATO směrem k hranicím Ruska vytvořil živnou půdu pro ruské vměšování do vývoje na Krymu a na východní Ukrajině. Dnes už bohužel víme, že i toto byla slova prorocká.
Neměli jste začínat, nařkl Trump Ukrajinu z rozpoutání války a vyzval k volbám |
A totéž platí i o závěrech, které dlouhodobě zveřejňuje Fiona Hillová, velká odbornice na otázky mezinárodní bezpečnosti. Narodila se ve Velké Británii, ale pak úspěšně vystudovala doktorský program na prestižním Harvardu, kde navíc i přednášela. Dobře se prosadila i na vysoce prestižním ústavu Brookings ve Washingtonu. Dlouhodobě se specializuje na Rusko a jeho úlohu ve světě a pracovala i pro první administrativu Donalda Trumpa.
Na samém počátku roku 2022 tato brilantní analytička varovala, že vojenské napětí mezi Ukrajinou a Ruskou federací dosáhlo tak vysokého stupně, že Putin by se mohl rozhodnout pro preemptivní, tedy předstihující vojenský úder. Je to výraz, který na přelomu let 2002 a 2003 často používal tehdejší americký prezident George Bush mladší, když tvrdil, že nemůže čekat, až irácký diktátor Saddám Husajn dokončí program budování zbraní hromadného ničení, a proto USA musí udeřit jako první.
Použitím výrazu „preemptivní“ Fiona Hillová výstižně zhodnotila situaci, kdy obě strany vystupňovaly přípravy na vzájemnou válku v takové míře, že otázka už nestála, zda válka propukne, ale kdy propukne, kdo ji zahájí a jak bude postupovat. Dnes víme, že válku zahájilo Rusko, které se stalo agresorem, a stejně tak víme, že to vedlo k nesmírnému lidskému utrpení a k obrovským škodám pro příští generace.
Ukrajina, faktický člen NATO
A na slova Fiony Hillové navázal známý „výtržník“ mezi americkými akademiky, John Mearsheimer, profesor na univerzitě v Chicagu. Napsal, že vojenská spolupráce USA a Velké Británie s Ukrajinou byla už v roce 2021 na tak vysokém stupni, že tato země už byla de facto novým členským státem NATO.
Samozřejmě, že ani to nijak neospravedlňuje vojenskou invazi, jež následovala. Výše vzpomínané výhrady je ale dobré si připomenout hlavně proto, že nám umožňují lépe pochopit, proč se současná americká administrativa tak odlišuje od té předcházející. A také nám napovídají, jaké argumenty by se mohly znovu vrátit do hry.
Autor je politolog a vysokoškolský učitel
