Zdá se, že naprostá většina účastníků diskusí o této věci v mainstreamových médiích považuje výzvy ke zvýšení výdajů na obranu za jakousi nezpochybnitelnou samozřejmost. Obávám se, že pokud jde o nákup zbraní, jsou úvahy o základní ekonomické efektivitě vojenských zakázek odsunuty stranou – koneckonců právě zvýšení jejich cen by snadno pomohlo splnit jakékoli požadované procento HDP, že ano…
Jak pravicoví liberálové, tak více či méně levicoví politici a novináři ospravedlňují nutnost drastického zvýšení výdajů na obranu poukazem na ruskou hrozbu. Úvahy o tom, že principiálně daleko lepším řešením je diplomacie, jsou často odsuzovány jako zbabělé „mnichovanství“ nebo nezodpovědné hazardování s bezpečností.
Jeden můj kolega, vynikající vědec, se mě nedávno snažil přesvědčit, že s Ruskem prostě není možné dosáhnout dohody a že rozhodně nelze přijmout žádné ukrajinské územní ústupky, protože Rusko by brzy poté zaútočilo na své západní sousedy. I tento velmi inteligentní člověk je přesvědčen, že cílem Ruska by pak bylo „zotročení“ nebo dokonce zničení těchto sousedních států, především toho našeho.
Vyšší výdaje na obranu? Nejde o to potěšit Brusel, ale o naši bezpečnost, řekl Pavel |
Já považuji ony mainstreamové názory za naprosto pomýlené a zvyšování vojenských výdajů za trestuhodné plýtvání penězi. Potýkáme se přece se závažnými ekonomickými a sociálními problémy a naše zadluženost roste. Zavíráme oči před tím, že už teď vynakládá náš státní rozpočet na obranu téměř čtyřikrát více než na výzkum, vývoj a inovace.
Už zcela jasně se ukazuje, že NATO nelze považovat za to, čím by mělo být podle vznešených mírumilovných principů zakládajících dokumentů tohoto vojensko-politického spojenectví. Opožděně lituji, že NATO nebylo na počátku devadesátých let rozpuštěno podobně jako Varšavská smlouva…
Válce se dalo předejít
Neměli bychom zavírat oči před skutečností, že té ukrajinské válce bylo možno předejít, kdyby se NATO po skončení studené války chovalo zodpovědněji ohledně záměrů přijmout do této aliance Ukrajinu. Je mi líto, ale musím konstatovat, že ta ruská agrese byla do značné míry Západem vyprovokována. Působí až jako jakýsi cynický žert, když i nyní slýcháme, že onen záměr pomohl zvýšit bezpečnost Ukrajiny i ostatních zemí.
Jsem proto přesvědčen, že naše vláda, ale především všichni západní spojenci, by se měli v první řadě soustředit na diplomatické řešení onoho tragického konfliktu na Ukrajině, konkrétně přimět ukrajinské vedení k přijetí územních ústupků požadovaných vítězícím Ruskem, tak jak to navrhovala už americká strana na relativně nedávném jednání na Aljašce.
Následovat by pak mělo co nejdříve navázat zahájení rekonstrukce poničené Ukrajiny a hlavně vytvoření nové evropské, či spíše globální bezpečnostní architektury. Ta by měla být založena na znovunastolení korektních, ba přátelských vztahů a spolupráce se všemi státy, včetně Ruska.
Jedinou realistickou cestou ke klidu zbraní na Ukrajině je přijetí podmínek vítězící strany |
Zatím se mi zdá, že naše nynější vláda se ohledně této ožehavé problematiky přece jen chová o něco racionálněji než ta minulá, ale i ona zjevně podléhá tlaku většiny našich více bojechtivých spojenců. Svou roli jistě hraje i to, že je nemálo těch, kteří v několika posledních letech pěkně zbohatli na akciích zbrojařských firem.
Pacifisté, k nimž chovám velkou náklonnost, jsou přesvědčeni, že silná armáda paradoxně není dobrou zárukou bezpečnosti, protože svádí k vojenskému řešení problémů. Pro mě je ideálním vzorem Kostarika - země, která je na tom společensky a ekonomicky asi nejlépe z celé Latinské Ameriky, a přitom už 75 let nemá žádnou pravidelnou armádu (ústavně ji zrušila po skončení krvavé občanské války). Přesto ji v nepříliš ideálním středoamerickém prostředí nikdo nenapadá.
Hanebná ignorance základní hodnoty
Velká většina našich a spojeneckých politiků se hlásí k tzv. hodnotové politice založené na základních principech, jako je svoboda, demokracie, vláda práva (včetně mezinárodního), ochrana menšin atd. Odvoláváme se na ně i v případech válečných konfliktů, jako je třeba ten ukrajinský. Zdá se mi ale, že trestuhodně podceňujeme hodnotu, která by měla být asi nejvyšší – lidské životy. Připadá mi, že tahle základní hodnota je naprosto hanebně ignorována.
Fakticky jsou pak jako daleko menší zlo posuzovány statisíce mrtvých a zmrzačených vojáků a civilistů než ztráta donbaských několika tisíc čtverečních kilometrů území plných ruin zničených měst a vesnic, zaminovaných polí, opuštěných lidmi, z nichž většina se hlásila k ruské etnické identitě.
Každý je teď chcimír… Konečně snad vítězí úvahy o tom, co je na Ukrajině menší zlo |
Považuji to za hluboce amorální, a to tím spíše, že s pravděpodobností hraničící s jistotou ruský agresor svých cílů (obsazení celého Donbasu) stejně dosáhne. A to neuvažuji o možnosti něčeho daleko horšího, tedy přímého zapojení dalších členských států NATO do této války, a nasazení jaderných zbraní.
Je mi jasné, že se mi opět dostane od většiny čtenářů prudkého nesouhlasu, ba i něčeho horšího. Jsem na to už zvyklý a mrzí mě, že v podobném protiválečném duchu veřejně nevystupují lidé mnohem známější, váženější a vlivnější, nežli jsem já. Třeba představitelé naší největší církve, a to aspoň po vzoru římského papeže. Co říkáte, otče arcibiskupe?
