Takhle před Vánocemi, psal se rok 1949, se můj dědeček vrátil domů z Ruska. Tedy z Ruska… V naší rodině se to tak říkalo, vlastně všechny postižené rodiny mluvily o Rusku. On byl ale na Ukrajině. Nebo abych se nedostal do křížku s Kremlem, v Ukrajinské sovětské socialistické republice. Patřil k těm několika tisícům nešťastníků, které NKVD na konci zimy a na jaře 1945 odvlekla z území Československa do sovětských gulagů.
Někteří šli na „třídenní brigádu“ s hlavní u spánku, jiní dobrovolně. Třeba jako můj prarodič, který se práce nikdy nebál a věděl dobře, že válkou zdevastovaný kraj se sám bez lidského přičinění nevzpamatuje. Až když je eskortovali do nejbližší věznice a následně v dobytčácích na východ, do „země, kde zítra znamená včera“, pochopil, že „brigáda“ se nejspíš poněkud protáhne.
Historky, které se nesměly vyprávět
NKVD, jejímž celebritním úlovkem byl pak až v Praze prvorepublikový generál Sergej Vojcechovský, „lovila“ především na východním Slovensku, kde nebylo těžké narazit na Maďary a Němce, kteří byli v očích sovětských osvoboditelů (leckdo z odvlečených, mezi nimiž bylo i mnoho Slováků, by ty osvoboditele dal do uvozovek) kolaboranty. Nejspíš tak bylo nahlíženo i na mého dědu - karpatského Němce, mlynáře a otce tří dětí, který držel zbraň v ruce naposledy coby řadový vojín během prezenční služby v československé armádě na přelomu 20. a 30. let minulého století.
UhryGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Nerad o této etapě svého života hovořil. A když už něco utrousil, rozhodně z něj nemluvil vzpomínkový optimismus. Spousta odvlečenců zemřela v nelidských podmínkách už cestou do Sovětského svazu, jiní řady mrtvých rozšířili během let těžkých prací v dolech. Nechybělo mnoho a nemusel se vrátit ani on. Když chtěl v hrobě narovnat tělo právě pohřbívaného spoluvězně, dozorce se zbraní v ruce ho ujišťoval, že to může udělat, ale že z té jámy už živý nevyleze.
Právě od svého dědy jsem poprvé v životě slyšel slovo Donbas. A taky mi ten nešťastný region ukázal na mapě. Dodnes mám před očima, jak jsme u nás v kuchyni seděli spolu nad atlasem, ale až dnes vím, proč jeho vyprávění nemohlo být tak suverénní a plnokrevné jako jeho ukazováček hladící úsek od Košic po místo, kde by na podrobnější mapě bylo napsáno Junkom (Junokomunarivsk), jedno z center na uhlí bohaté pánve. Dědovými „dobrodružstvími“ bych sotva mohl v normalizační škole konkurovat historkám svých spolužáků, jejichž předkové se dožili konce války jako příslušníci vítězných národů (i kdyby šlo paradoxně například o Slováky, kteří si během arizace skromně přilepšili), jen bych se s nimi dostal do problémů.
Neuděláme žádné ústupky ohledně Donbasu, „Novoruska“ a Krymu, vzkazuje Rusko |
Dědův poválečný osud se oficiálně prostě nestal. Taková byla doba. Po necelých pěti letech se vrátil domů, ale nikdy se žádné satisfakce nedočkal. Menšího odškodnění se za křivdy na něm spáchané dostalo až jeho dětem po roce 1989. Nikoli ale od Moskvy, ta neodškodňuje a ani se nikdy neomlouvá.
Cena za národní identitu
Děda zemřel dávno, dřív, než by mohl svobodně reagovat na moje „Vyprávěj“ a než já jsem dospěl do zvídavějšího věku. Nevím proto mnohé, třeba to, zdali bachařka, jež je v donbaském Junkomu hlídala – a která, když pochopila, že její svěřenci nejsou žádní zločinci, ale prostí venkovani jako ona, si vzala život – byla Ukrajinka, nebo Ruska. Samozřejmě, není to jedno. Ani můj čtenář by jistě nezaprodal svoje češství. Ale řešení sporu o to, mají-li mít obyvatelé Donbasu „báťušku cara“ nebo jakýkoliv vysoký úřad v Moskvě, nebo v Kyjevě, anebo kolik bude kde ruských a kolik ukrajinských škol, si přece nemusí vyžadovat lidské životy.
Ukrajina se má vzdát Donbasu. Dohoda o konci války nikdy nebyla blíž, řekl Trump |
Ano, Evropská unie je pro leckterého voliče děsná otrava a nuda, ale tak nějak zatím zajišťuje klidné soužití evropských národů a všichni se udržujeme v naději, že i kdyby ten projekt ztroskotal, civilizační slupku to z nás nestrhne.
Své o Ukrajině a o tom, jak se na ni dívají Rusové, věděl také vášnivý sbormistr Levko Dohovič, kterého ještě na konci 80. let Státní bezpečnost vedla jako nepřátelskou osobu. Hrdý Ukrajinec, laureát pražské Ceny Paměti národa, který zemřel nedávno v 90 letech, prožil většinu svého života v Československu, resp. na Slovensku. Roky dospívání ale v 50. letech strávil v sovětských lágrech, kam se jako puberťák dostal za účast v protisovětském odboji na poválečné Podkarpatské Rusi a stal se tak nejmladším politickým vězněm „říše zla“.
Ani on, byť z tohoto světa odešel o bezmála půlstoletí později než můj děda, se už nedozví, jaký bude osud jeho milované původní vlasti, a tedy i onoho zapadákova jménem Junkom, kterému se dnes říká Bunhe. Vlastně Bunge, protože je už nějakou dobu v rukou Rusů.
Kolik generací Ukrajinců a Rusů bude ještě muset odejít, až i toto sousedství navštíví zdravý rozum a schopnost naslouchat druhému? Ať už dopadne jednání o ukončení války na Ukrajině jakkoliv a výhledově i o členství země v EU, víme, že na nějakou dobu bude na její východní hranici spuštěná nová železná opona. Jakáže by to byla nová studená válka bez železné opony, ona ostatně už jinde mezi Ruskem a jeho západními sousedy existuje.
Realisté říkají, že na Donbase ta opona bude na západ od Bunge, snílkové věří, že na východ od Bunhe. Normální člověk by tomu kraji ale měl přát, aby někdejšímu Junkomu každý říkal, samozřejmě nahlas, jak chce.
