Mariupol a Charkov, kde jsou při chybějící protivzdušné obraně zbabělým cílem útoků ze vzduchu nemocnice, školy a divadla, v nichž se ukrývají civilisté. Rodiny, jimž okupanti znemožňují nelidské podmínky ve městě opustit. Lidé, kteří začínají umírat hlady. Které ostřelují při pokusu o evakuaci, případně je odvlékají do Ruska a zabavují jim pasy bez možnosti návratu. Káťa stejně jako ostatní začíná chápat, že modlit se za uzavření oblohy je zbytečné.
„Proč nám Západ aspoň nedá letadla, aby nám pomohl bránit se?“ Při pohledu, jak se proti Rusku mnohonásobně vojensky i ekonomicky silnější Západ třese a vymlouvá, zatímco mnohonásobně slabší Ukrajina statečně bojuje, se už měsíc stydím. „Nemají odvahu. Bojí se.“ Káťa tohle všechno ví i beze mě. „Možná byste měl napsat, že Putin není tak hrozivý vlk, jak se všichni bojíte.“
Kreslený vtip kritizuje pasivitu Západu ve válce Ukrajiny s Ruskem. Vlevo ukrajinský voják žádá o leteckou podporu, vpravo letoun NATO s transparentem Vedete si skvěle.
Oznámení o předání vysloužilých polských Migů-29 vzbuzovalo na Ukrajině naději. Že Západu nejsou útoky na civilní cíle, k nimž Rusko zbaběle zneužívá omezené možnosti Ukrajiny bránit vlastní oblohu, lhostejné. Že udělá alespoň nutné minimum, aby se hrůzostrašné výjevy z Mariupolu a Charkova po vyřazení ukrajinského letectva nerozšířily na další bezbranná města. Abychom nebyli v Kyjevě a v Oděse svědky výjevů, jaké známe v ruském provedení z kobercového bombardování v Čečensku a v Sýrii.
Zdaleka přitom nešlo o bezvýznamnou pomoc, ale zhruba o poloviční navýšení kapacity ukrajinského stíhacího letectva, které by mohlo při obraně ukrajinského nebe kriticky pomoci. Předání Migů-29 Ukrajině zablokovala Bidenova administrativa, která odmítla povolit start letadel ze své základny v německém Ramsteinu. Oficiálním důvodem, jako již tolikrát předtím, byl strach z eskalace konfliktu. Biden přímo vyjádřil obavu, že by start migů z Ramsteinu vedl ke 3. světové válce vedené jadernými zbraněmi.
Proč USA odmítly polské migy? Nepřejí si, aby tato letadla mířila na Ukrajinu z amerických základen |
Setkal se přitom s jasným nesouhlasem ze strany mezinárodní bezpečnostní komunity i domácích amerických expertů. Ať již Putinovi přisuzujeme větší či menší ztrátu kontaktu s realitou, v procesu, který by mohl vést k použití jaderných zbraní, je naštěstí potřeba součinnost mnoha dalších, stále racionálních aktérů ruského bezpečnostního aparátu. Tu si podle odborníků v tomto konkrétním případě opravdu příliš nelze představit. Upozorňují také na fakt, že poslední, co si Rusko tváří v tvář vojensky i logisticky zpackané invazi může dovolit, je eskalace, tedy přímé zapojení mnohonásobně vojensky silnějších států NATO.
Jinými slovy, při pohledu na chaotickou, demoralizovanou a vyhladovělou armádu, zaseklou bez zásob pohonných hmot na většině front Ukrajiny, to není NATO, kdo se teď musí bát Putina, ale Putin, kdo se musí bát přímého zapojení NATO a jeho nerealistické výhrůžky to spíše podtrhují.
Nejde přitom „jen“ o migy, ale o nebezpečný precedens. Odhaluje nejednotu v situaci, kdy by blízcí spojenci v rámci NATO, jakými jsou USA a Polsko, měli být schopni proti ruské agresi naopak zaujmout jednotný a koordinovaný postoj. Ukazuje, s jakou ochotou přebírá Bidenova administrativa výhrůžky a „severokorejskou“ rétoriku Kremlu a používá je jako omluvu pro vlastní pasivitu a ustrašenost. Ale především Putinovi dokazuje, že se jeho výhrůžky vyplácejí. Dá se pak očekávat, že k nim bude sahat čím dál častěji. Vyostřená rétorika, k níž to v čím dál zoufalejší situaci může vést, pak riziko vážnějšího konfliktu spíše zvyšuje.
Ruská armáda použila hypersonické střely Kinžal. Zničily sklad raket i munice |
Dalším příkladem nekritického přebírání propagandy z ruských oficiálních zdrojů jsou pak nedávné zprávy o úspěšném použití nadzvukové rakety Kinžal. Jako hlavní důkaz, kromě líčení Kremlu, slouží ruské video této přelomové události. Mezi západními bezpečnostními experty však vzbuzuje spíše rozpaky. Panují pochybnosti, zda k útoku skutečně došlo u Delyatynu na západní Ukrajině, zda bylo opravdu zasaženo podzemní raketové silo, jak Kreml tvrdí, a nakonec i to, zda na ruských záběrech skutečně explodoval Kinžal.
To vše je podle expertů magazínu The War Zone mírně řečeno neprůkazné. Upozorňují i na zjevnou vojenskou neúčelnost, až nesmyslnost takového použití Kinžalu na krátkou vzdálenost proti nechráněnému objektu, který mohl být snadno zničený běžnými balistickými střelami či střelami s plochou dráhou letu. Pokud už Rusko skutečně ve válce použitelnými Kinžaly disponuje, nejsou navíc podle nich zdaleka tak přelomové a má je v tak omezeném počtu, že nemohou představovat v dané situaci zásadní výhodu.
Médii, včetně těch českých, přesto proběhla vlna zpráv o technologickém náskoku Kremlu, jako by NATO bylo proti nejmodernějším zbraním Rusku vydáno na milost a nemilost. V podobném duchu se vyjádřil i prezident Biden, který tím opět obhajoval svojí „zdrženlivost“ tváří v tvář snaze Putina zničit svobodnou Ukrajinu. Je dobré si uvědomit, že přesně toho chtěl Kreml svojí pochybnou demonstrací síly docílit. Že kdykoliv nekriticky přejímáme ruský narativ o jeho síle a technologické převaze, plníme stránky novin strašidelnými báchorkami z Kremlu a bojíme se pak už i nechat odstartovat letadla z našich vlastních letišť, aby to nevedlo k jaderné válce, chováme se přesně podle Putinova plánu. Že kdykoliv ustupujeme před výhrůžkami ohledně eskalace či zatažení do konfliktu a nečinně pak sledujeme válečné zločiny páchané na Ukrajincích, jsme slabí, vyděšení, nejednotní a paralyzovaní, jsme přesně tam, kde nás chtěl Putin mít.
Z ekonomických sankcí se zatím stala naše vlastní pohádka o rozhodné a jednotné reakci Západu. Zatímco každý den stoupají počty dětských obětí na Ukrajině, zabavujeme luxusní jachty a zavazujeme se k úplnému odbourání závislosti na ruských surovinách do roku 2030. Radujeme se z odstřižení ruských bank od SWIFTU, abychom skrze Sberbank a Gazprombank dál v tichosti platili, do budoucna snad dokonce v rublech, za ruský zemní plyn, bez kterého bychom zřejmě následující jaro a léto nepřežili.
Současné vyklizení pozic je i ze strany Západu nerespektováním mezinárodního práva – je dobré si připomenout, že Budapešťským memorandem v roce 1994 byla Ukrajině za vzdání se jaderných zbraní garantovaná ze strany Spojených států, Velké Británie a Ruska bezpečnost a územní celistvost. Lehkost, s jakou Západ tento svůj závazek již v roce 2014 při obsazení Krymu a části Donbasu porušil, posloužila Putinovi jako apetizér pro současnou invazi. Experti se přitom shodují – NATO je proti Rusku mnohonásobně vojensky silnější a důvěryhodnost Putinových strašidelných báchorek i díky tomu značně omezená. Měli bychom si přiznat, že současná humanitární tragédie a nesmírné utrpení na Ukrajině se odehrává na poli vykolíkovaném strachem a pasivitou Západu.
Rozezlený Putin ‚stíná‘ hlavy generálů. Probíhají čistky v nejvyšších patrech FSB, hněv stihl i vůdcova nástupce |
Západní lídři by si rovněž měli uvědomit, že až se rozplyne kouřová clona Putinových lží, zůstane v historii při pohledu zpátky jejich strach a neochota zabránit tragédii. Dodnes si takto pamatujeme, kdo co mohl udělat, a neudělal, při hrůzných událostech v Srebrenici. Těžko říct, jak svět bude hodnotit lídry, kteří přihlíželi současnému masovému vraždění civilistů a ani zdaleka proti němu nepodnikli vše, co bylo v jejich silách a možnostech. O těch, kteří při něm zůstali „nestranní“, ani nemluvě. Náš pacifismus je funkční do té míry, do jaké je sdílený potenciálními narušiteli mezinárodního řádu, jinak z nás dělá věčné oběti agresorů a diktátorů a nutí nás přitakávat zlu. Západ se rovněž musí obávat odplaty Ruska naopak tím víc, čím méně teď bude rozhodný. Je zcela zásadní dokázat, že agrese a útočné války se nevyplácejí. Musí se to naučit Rusko a musí se to naučit i další potenciální agresoři. Nesmíme dopustit, aby jako v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině v roce 2014 bylo výsledkem současné invaze cokoliv, co by mohl Putin prezentovat jako své vítězství.
Vlna solidarity, která se v Česku při pomoci uprchlíkům zvedla, je i při pohledu z Kyjeva obdivuhodná. Při zmínce, že jsem z Čech, Ukrajinci vždy roztají. Dojatě nám děkují za pomoc. Český pas je nyní na Ukrajině jeden z nejlepších dokladů totožnosti, jaký si lze představit. S Ukrajinci nás kromě dlouhodobě blízkých vztahů spojuje i zkušenost s traumaty let 1938 a 1968. Kdo jiný by jim měl teď rozumět, když ne my? Jakou roli tedy nyní můžeme v soukolí velmocenské politiky hrát? Jistě, stěží přimějeme Bidenovu administrativu k rozhodnější vojenské pomoci.
Odvaha, ale i strach se posilují a šíří. Pokud se Spojené státy bojí i toho, aby z jejich letiště odstartovaly polské migy darované Ukrajině, jak pak mají mít odvahu mnohem menší státy střední a východní Evropy? Funguje to naštěstí i naopak. Z pozice relativně malého středoevropského státu tak stále můžeme být pro ostatní inspirací. Několik dní po návštěvě premiérů Fialy, Morawieckeho a Janši jsme tak mohli sledovat, jak se po Sofijském náměstí v Kyjevě prochází litevský ministr obrany Anušauskas. Následovala návštěva předsedů parlamentu všech pobaltských států.
Objem české humanitární pomoci je jistě obdivuhodný. Pokud se však zkáza Charkova a Mariupolu nemá rozšířit na další ukrajinská města, pokud se z Kyjeva a Oděsy nemá stát příští Groznyj a Allepo, pokud se vlna uprchlíků nemá zdvojnásobit, je především potřeba Ukrajině pomoci bránit svojí zemi a lid. „Ukrajina potřebuje především zbraně,“ hlásil premiér Fiala bezprostředně po svém návratu z Kyjeva. Objem námi dosud poskytnuté vojenské pomoci však zdaleka tak obdivuhodný není.
Ekonomické sankce fungují v krátkodobém horizontu omezeně a ruskou vojenskou mašinerii včas nezastaví. Vojenská pomoc je tak ten nejpřímější způsob, jak zabránit rozšíření humanitární katastrofy přímo na Ukrajině. Pokud ani tento argument nestačí, měli bychom přihlédnout k faktu, že i my se nacházíme ve sféře bývalého sovětského vlivu a Ukrajina je poslední stát mezi námi a Putinovským Ruskem, který má odvahu, sílu a vůli bránit se. Pokud necháme svobodnou Ukrajinu padnout, cena bude obrovská.
O nedůvěryhodnosti Putinova režimu snad ani nemá cenu psát. Stačí připomenout měsíce pečlivých příprav předcházejících invazi, během nichž jsme byli z Kremlu každý den od rána do večera ujišťování, že se rozhodně a v žádném případě k útoku na Ukrajinu nechystá. Putin je zcela zjevně válečný zločinec a patologický lhář. Ale souhlasím s Káťou, co prodává pečivo u kyjevského nádraží. Putin není takový vlk, jak se bojíme. Vlka z něj pomáháme dělat my sami tím, že jeho výhrůžkám a lžím věříme.
