Když dnes hledáte thermopylský průsmyk, jenž měl být „úzký tak, že jen jeden vůz projel“ a který měl být na útesu nad mořem, budete velmi zklamáni. Slavný nápis Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám je vytesán na kameni mezi nízkými pahorky, od nichž je moře přes kilometr daleko. Nenajdete ani průsmyk, ani moře, a historie od vás vyžaduje nakonec veliké úsilí domyslet si, jak asi tehdejší bitva mezi Peršany a Řeky vypadala. Stejně tak spartský král Leonidas měl podstatně více mužů než oněch pověstných 300 bojovníků atd.
Tato perská invaze pod vedením krále Xerxa (Xerxés) byla prý dozvukem předchozího řecko-perského střetu, jenž skončil neméně slavnou bitvou u Marathonu. Zdejší vítězství měl do Athén oznámit vojenský posel jménem Feidippidés a po slovech „Zvítězili jsme“ hrdinně vypustit duši. Což nedává ani smysl, ani to historicky nesedí.
Zaprvé hlavní dějepisná autorita té doby, Hérodotos, nic takového vůbec nezmiňuje, pověst vznikla mnohem později. Zadruhé jaksi nedává smysl, aby se kdokoli vyčerpal k smrti jen kvůli radostnému ohlášení vítězství – v takové chvíli netřeba nijak extra spěchat, nebezpečí z prodlení už jaksi neexistuje. Proč se tedy zchvátit? Navíc na poměrně krátké trati, dle Hérodota měl Feidippidés zkušenosti s mnohem delšími úkoly. A tím padá i celá legenda o maratonském běhu, kterou vytvořily první obnovené olympijské hry v roce 1896.
Řecký zázrak. U Thermopyl král Leonidas prohrál, ale vstoupil do dějin |
Naopak dle Hérodota onen vojenský posel běžel požádat o pomoc před bitvou, přičemž urazil takřka nepředstavitelnou štreku z Athén do Sparty. Tento úkol dle dějepravce zvládl „od úsvitu do soumraku druhého dne“. A jelikož bývávaly časy, kde i vojenští důstojníci měli klasické vzdělání, tak se v roce 1983 několik příslušníků britského letectva a zároveň maratonských běžců pokusilo otestovat, zda je něco takového možné, nebo zda nás Hérodotos už dva a půl tisíce let krmí báchorkami.
Jako z Prahy přes Brno do Olomouce
Schválně se podívejte na mapu – z Athén do Sparty je to šílená dálka, asi jako byste běželi z Prahy přes Brno až do Olomouce. A ještě přes hory. A ještě v řeckém pekelném vedru.
ChlívekChlívek je autorský podčárník, vycházející v Lidových novinách od roku 2010, který najdete každý týden i na těchto stránkách. Jeho autor Petr Kamberský v hybridním mixu er-formy a ich-formy popisuje své myšlenky slovy, které se nehodí pro korektní redakční komentář. |
Těm šílenců se to povedlo – a od následujícího roku se zde běhá závod zvaný „Spartathlon - po stopách Feidippida!“. Stal se z něj jeden z nejvyhlášenějších a nejvyhledávanějších dálkových běhů čili ultramaratonů na světě. Taková ultramaratonská olympiáda, protože celý „event“ trvá týden: příprava, běh samotný (246 kilometrů v limitu 36 hodin), vyhlášení vítězů ve Spartě, odpočinek, následný přesun do Athén a pak závěrečné oslavy včetně velkolepé party.
No a tenhle závod letos vyhrál jakýsi Brunner. Radek Brunner. Takový na první pohled obyčejný týpek, co má svůj malý byznys a po práci si chodí zaběhat. Na druhý pohled samozřejmě mimořádně tvrdý a odolný běžec s atletickou minulostí a ne úplně tuctovým životním příběhem. Tenhle frajer, který loni v prosinci oslavil padesátiny, letos utekl všem o deset i pětadvacet roků mladším borcům a s časem 21:25:35 tento závod vyhrál. Jako první doběhl z Atén do Sparty, jako první se dotkl nohy krále Leonida, u jehož sochy Spartathlon končí.
Jen pro představu: ráno uběhl v pěkném počasí maraton, pak druhý v dost nepříjemném vedru, pak třetí v příšerném vedru, pak čtvrtý v noci přes hory, pak pátý v noci a nakonec na těch úplně rozbitých nohách ještě skoro celý šestý maraton – to celé v tempu 5:15 na kilometr, tedy tempu, jaké většina účastníků třeba pražského maratonu není schopna udržet ani na těch „blbých“ 42,2 kilometru. A každý, kdo kdy běžel jen ten jeden obyčejný maraton, ví, jak moc taková trať bolí. Jen tři lidé v historii dokázali cestu do Sparty zvládnout rychleji, a dva z nich patří mezi největší legendy vytrvalostního sportu.
Když něco zatraceně chcete
Vytrvalostní běh není nikde masově populární, protože se na něj prostě nedá dívat v televizi. I špatný fotbal nabízí nějaké drama, zatímco fenomenální běžecký výkon je na pohled úplná nuda. Dokonce i ze slavného triumfu Emila Zátopka známe jen ten závěrečný doběh na stadion.
Ale nenechme se mýlit: Radek Brunner tento víkend dokázal něco fantastického. Nebyl to ani první, ani druhý, ani třetí pokus. Brunnerovi se při druhém startu před devíti lety podařilo urvat stříbrnou medaili a od té doby se opakovaně pokoušel o zlato, které mu někdy o chlup, někdy o hodně uniklo – loni dokonce závod vůbec nedokončil.
Chlívek nesnáší motivační bullshity typu „Všechno jde, když se chce“ či vyložené bláboly „Celý vesmír se spojí tobě na pomoc, pokud opravdu chceš“. Houbeles. Chlívek nikdy nebude královnou Galadriel, nikdy neuvidí Palestinu v roce 33 a nikdy se nepostaví na start Spartathlonu, ani kdyby zítra začal sebevíce trénovat.
Ale příběh Radka Brunnera nám říká cosi jiného: když něco zatraceně chcete a dáte tomu vše, máte ohromnou šanci, že se vám to nakonec povede.
