Jerome Powell v posledních dnech otevřeně upozornil, že útoky na jeho osobu a vedení Fedu nejsou standardní kritikou a že jeho vyšetřování ve spojitosti s náklady na renovaci historického sídla banky jsou politickým útokem na podstatu současného systému.
Jde o test, zda si americká centrální banka dokáže uchovat alespoň základní míru nezávislosti. Zda budou měnovou politiku určovat ekonomické ukazatele a snaha o udržení nízké inflace, vysoké zaměstnanosti a finanční stability, nebo politická potřeba prezidenta Spojených států mít levné peníze přesně ve chvíli, kdy se mu to hodí.
Ústupek s vysokými dlouhodobými náklady
Donald Trump svou představu neskrývá. Powella dlouhodobě veřejně uráží, označuje ho za neschopného a tvrdohlavého osla a otevřeně požaduje snížení úrokových sazeb bez ohledu na inflační rizika. Nejde přitom o osobní animozitu. Jde o moc. Trump chce Fed, který bude prodlouženou rukou Bílého domu a hlavně jeho. A pokud toho nelze dosáhnout tlakem na jednoho předsedu, lze postupně změnit celé vedení. Ovšem napřed musí to staré odstoupit a k tomu by rád některé jeho členy donutil nátlakem.
V USA začalo vyšetřování šéfa Fedu Powella. Už dlouho je v nemilosti Trumpa |
Formálně má americký systém pojistky. Úrokové sazby neurčuje jeden člověk, ale Výbor pro otevřený trh složený z guvernérů banky. Guvernéři mají dlouhá funkční období. Fed je decentralizovaný. Jenže tyto pojistky fungují pouze v prostředí, kde existuje respekt k institucionálním pravidlům, ať už psaným či zčásti nepsaným. Pokud se politická moc rozhodne tato pravidla systematicky obcházet, zpochybňovat a personálně rozkládat, formální nezávislost se rychle mění v prázdnou frázi.
Trumpova administrativa to dobře ví. Proto se tlak neomezuje jen na Powella. Zpochybňování rozpočtů, osobní útoky, hrozby vyšetřování a veřejná diskreditace vytvářejí prostředí, v němž se i nezávislí guvernéři musí rozhodovat, zda stojí za to jít do otevřeného konfliktu s prezidentem. Zvlášť pokud vědí, že po odchodu z Fedu je čeká kariéra v soukromém finančním sektoru, který je na politické přízně citlivý a toho, kdo je v nemilosti prezidenta, raději v obavě před odvetou úřadů nezaměstná.
Krátkodobě by politicky řízené snížení úrokových sazeb mohlo ekonomice pomoci. Finanční trhy by reagovaly pozitivně. Prezident by mohl slavit „úspěch“. Dlouhodobé náklady by však byly podstatně vyšší: vyšší inflace, ztráta kredibility Fedu a oslabení dolaru jako globální rezervní měny.
Americká centrální banka je kvůli Trumpovi na rozhoupané lodi. Ustojí to Fed? |
To nejsou teoretické scénáře. Historie je plná příkladů, kdy politizace měnové politiky skončila dluhovou krizí a ekonomickou nestabilitou. Ostatně, právě proto byly postupně zavedeny nezávislé centrální banky, jejich vedení sice většinou vybírají politici, ale poměrně komplikovaným způsobem a mají jen omezenou moc centrální bankéře později odvolat.
Politická kontrola nad měnovou politikou
Ještě závažnější je ale mezinárodní rozměr. Americká centrální banka není jen národní institucí. Je pilířem globálního finančního systému. Pokud Spojené státy otevřeně ukážou, že ani ony nedokážou udržet nezávislou centrální banku, vyšlou tím jasný signál do světa: politická kontrola nad měnovou politikou je legitimní. Řada vlád tuto zprávu ráda přijme.
Výsledkem by nebyl „demokratičtější“ finanční systém, ale méně stabilní svět. Více zásahů, více krizí, více improvizace. Politici by řešili problémy, které sami vytvořili, dalšími politickými zásahy a regulacemi. A zodpovědnost by se opět rozplynula. Ostatně známe to z historie.
Otázka, kdo bude příštím šéfem Fedu, která je teď aktuální kvůli Powellově květnovém plánovaném odchodu, je proto do značné míry falešná. Skutečná odpověď zní: ten, kdo určuje jeho rozhodování. Pokud se jím stane prezident Spojených států, nebude to problém jednoho mandátu ani jedné země. Bude to změna pravidel hry. A svět za ni zaplatí.
