Byla by to jen řečnická otázka, kdyby k tomu nevyzval americký prezident Trump. Kdyby nevyzval Íránce, aby pokračovali v protestech a zmocnili se institucí v zemi s tím, že „pomoc je na cestě“.
Pokračujte, převezměte kontrolu, pomoc je už na cestě, burcuje Trump Íránce |
Jak to mohou vnímat Íránci, Američané i Evropané? Chtě nechtě to musí vnímat vážně. Když se novináři Trumpa zeptali, jakou pomoc myslel, prezident odpověděl: „Na to budete muset přijít sami. Je mi líto.“ A mluví-li takto lídr, který o málo dříve zaútočil na Venezuelu a unesl jejího diktátora či který neomaleně vyhrožuje Grónsku převzetím (i násilným), nemůže se divit, že i v případě Íránu je brán vážně. Že si koleduje o to, aby byl zařazen do neblaze proslulého šuplíku „vývozců demokracie“.
Čínská kulturní revoluce, arabské jaro, útok na Kapitol…
Byl by to opravdu paradox. Donald Trump přece patří k těm, kteří „vývoz demokracie“ vždy kritizovali. Kteří to považovali za součást ideologického programu (ať už neokonzervativců, nebo pokrokářů). A kteří varovali, že dobře míněná intervence s cílem svrhnout neblahý režim může nakonec přivodit chaotičtější a horší poměry, než byly ty, které měla napravit. V paměti je stále Irák a Afghánistán.
Proč od íránských protestujících dávají ruce pryč i nepřátelé „ajatolláhů“? |
Vyzývá-li Trump po těchto zkušenostech Íránce, aby se zmocnili institucí s tím, že „pomoc je na cestě“, chtě nechtě to působí jako alarm. Jako by se Trump inspiroval směsí čínské kulturní revoluce, arabského jara a útoku svých fanoušků na Kapitol v lednu 2021. Prostě radikálními kroky bez plánu. Může to skončit dobře? Nebo spíš podle slavné hlášky ruského expremiéra Černomyrdina „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“?
Když se před 15 lety začali bouřit lidé v arabských zemích, mnozí na Západě tvrdili, že celé „arabské jaro“ vyvolal Západ. Ten argument byl přepjatý. V podstatě dělal z Arabů hlupáky, neschopné autentického protestu. Schopné se bouřit jen tehdy, řídí-li to někdo ze zákulisí. Ale faktem je, že západní vojenské intervence – v zemích, kde nastaly – situaci nevyřešily ani náhodou.
Fotkou Chameneího si připálila cigaretu. Symbol íránských protestů žije v Kanadě |
Faktem zůstává, že není znám jeden jediný případ země, jež by prošla „arabským jarem“, nota bene ještě západní vojenskou intervencí, a společensky, politicky, ekonomicky by si polepšila. Někde to zůstalo víceméně při starém (Tunisko). Někde se vrátili víceméně k normálu, když islamistické vítěze voleb svrhla armáda (Egypt). Někde zabředli do krvavé občanské války (Sýrie). A někde se úplně zhroutil stát (Libye).
EU ve shodě s Trumpem
Je možné, aby někdo patnáct let po této zkušenosti zvažoval „vývoz demokracie“ na Blízký východ, a dokonce vojenskou pomoc? Kdyby to říkal nějaký zapomenutý neokonzervativec, či naopak jurodivý pokrokář, mělo by to jistou logiku. Ale že se do něčeho takového umotává Donald Trump, velký kritik jedněch i druhých, logice odporuje. Což ovšem v případě Trumpa není výjimečné.
Zabíjení v Íránu ustalo, popravy nebudou, odkázal Trump na „důvěryhodný zdroj“ |
Ale zvláštní to je. Svůj největší mezinárodní úspěch sklidil Trump právě na Blízkém východě, když v roce 2020 začal prosazovat abrahámovské dohody (postupná normalizace vztahů mezi arabskými zeměmi a Izraelem). Tedy něco, co nechalo pokrokáři oblíbené Palestince stranou a EU se na to dívala úkosem.
Teď je to jinak. Zatímco Izrael i arabské státy Trumpa před násilným „vývozem demokracie“ do Íránu de facto stejnými argumenty varují, EU má pro to porozumění. Samozřejmě ne pro vojenský vývoz. Na něčem takovém by se nepodílela. Ale pro, řekněme, úřední cestu ano. O ní vážně uvažuje.
Za prvé tím, že by Íránské revoluční gardy zařadila na seznam teroristických organizací. Pak by se i banky, které by jim poskytly služby, dopouštěly trestného činu. A za druhé zpřísněním dosavadních sankcí proti Íránu. Magazín Der Spiegel to celé shrnul titulkem: Takto chce EU pomoci Íráncům svrhnout režim..
Íránský režim možná krvavě zlomil protesty, ztratil ale zbytek legitimity |
Zvláštní situace, když snad jediný společný cíl EU a Trumpovy Ameriky spočívá ve svržení íránské teokracie. Přitom se ten cíl jeví jako riskantní, historicky problematický a nikdo neví, k čemu by nakonec vedl.
