Rodiče nás učili, na co máme právo, ale bolševici nám ukázali svá práva, imperiální. Po převratu přišli zase jiní se svými právy, také imperiálními. A také jsme se učili, že v lidských dějinách existovala imperiální práva silnějšího, počínaje třeba Vikingy, Římany, Peršany, Inky a pak koloniálními státy, Španělskem a Portugalskem, následovanými Británií, Francií a Německem, které si imperiálním právem síly rozdělily svět. Zpočátku to byly cesty tzv. objevné, jenž obdivujeme, z kterých se však rychle staly cesty dobyvačné, které ostatně také obdivujeme.
A pak se zjevila demokracie a demokratický svět i se svými mezinárodními, lidskými a dalšími právy. Lid byl nadšen, ale přesto rychle po válce vznikl bipolární svět a další rozdělení světa. Jeden vyvážel revoluci, druhý demokracii. Obojí špatně, obojí bylo imperiální.
Maduro přes právníky vzkázal, že jsou s manželkou v pořádku. Jsme bojovníci, sdělil |
Ronald Reagan Sovětský svaz demokraticky uzbrojil a svět byl náhle jednopolární. To nemohlo dlouho trvat. Amerika si držela svůj zadní dvorek, kdy Monroe vycítil, že je to jakýsi obranný val, který jej chrání od všech možných revolucí. Začalo se zvedat Rusko se svým předním dvorkem alias bývalými zeměmi RVHP a obnovou SSSR. A za nimi číhala Říše středu, s jakýmže to dvorkem? No přece celým dvorkem. A tak nám začíná vznikat tripolární svět.
Nemůžeme se jim divit
Začala vznikat různá globální nebezpečí a každé impérium si hlídá svůj dvorek s tím, že Čína nenápadně roztahuje svá imperiální chapadla po celém dvorku, po celém světě. Tyto dvorky jsou jakási předpolí (rozuměj vojenská předpolí), která měla jakákoliv imperiální velmoc v lidských dějinách. Nemusí se nám to líbit, protože nejsme velmoc, ale nemůžeme se jim divit.
V případě malého Izraele, který chápeme a kterému fandíme, protože bojuje o svou existenci proti arabské mase, jsou jeho předpolím jím budované osady na Západním břehu Jordánu, ve východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách, v krajích získaných Šestidenní válkou v roce 1967.
V této souvislosti mám takové mrazení v zádech, kdyby se Rusko někdy rozhodlo připojit nějakou část svého předpolí, nějakou malou zemičku, že by se asi NATO snažilo nějak z toho vykroutit. Bez ohledu na článek 5 či na další články. Vymluvilo by se třeba na to, že nechce pro své občany riskovat třetí světovou válku. Tito občané navíc nemají žádnou chuť jít do války. Proč by si ničili svůj životní nadstandard, svá krásná sídla, města, obce budované desítky a desítky let? Proč by měli trpět a nechat si na hlavu padat rakety? Pro nějakou malou zemičku bůhví kde. Vysvětlili by své stažení ocasu jako Chamberlain a Daladier a lid by tleskal, zatímco Rusové jsou zvyklí trpět a bojovat za báťušku cara.
A mezi třemi mocnostmi dnešního světa se potácí Evropa se svou demokracií, která je snem lidstva. Jenže s příchodem EU začala vládnout spíš byrokracie, která například slibovanou konkurenci mezi výrobci nahradila dotacemi pro ty správné, blízké a mocné a likvidací těch nesprávných a méně mocných cestou úřednických norem a pravidel, které diktují ti pravověrní na Západě. Místo demokracie vládne byrokracie a jak dobře víme z historie, rostoucí moc úředníků a množství úřednictva je předstupeň pádu společnosti.
EU se musí zásadně samoočistit, aby nezašla.
Nejde jen o drogy a naftu
Ano, USA se podle svých potřeb ochrany zadního dvorku vrací k imperiální síle, do čehož ji však stále víc tlačí roztahování Číny po celém tom dvorku. V každé latinskoamerické zemi je velká čínská diaspora (pátá kolona), všude jsou i buňky maoistických komunistických stran. Ostatně i Rusové mají tyto politické buňky, které jen čekají na příležitost k převzetí vlády.
Hlavním důvodem únosu Madura není jen státní vývoz drog do USA podporovaný nelegitimní venezuelskou vládou, aby si vylepšila hospodářskou katastrofu. To byla jen ta poslední kapka. Není to ani nafta a údajně její velké venezuelské zdroje, které jsou však Venezuele nanic, jak mrtvému zimník. Její těžba začala totiž výrazně klesat, když v rámci vnitřního boje a připravovaného puče začali zaměstnanci a odborní technici státní naftařské firmy PDVSA v roce 2002 stávkovat proti Chávezovi a jeho bolivariánské revoluci socialismu 21. století.
Export Trumpovy revoluce? Nic přehnaného. A po Venezuele by totéž platilo i pro Kubu |
V té době Hugo Chávez již vládl od roku 1999, kdy byl zvolen, protože uměl mluvit. Byl vynikající rétor, schopný řečnit o všem možném, od rajčat po supersoniky. A dobře! Lid a chudina mu navíc věřili, protože v roce 1992 se pokusil o státní převrat, když nasazoval svůj život a šel do vězení. A také mu rozuměli, protože mluvil prostě, lidově, jak mu zobák narostl, když jako kluk žil na vesnici u Barinas a pracoval na jukovém poli. Už tehdy jsem napsal do Černína, že zde v něm roste silný revoluční levičácký hráč, potažmo revoluční velmoc.
Comandante Chávez tehdy naráz propustil 18 000 naftařských zaměstnanců a odborníků a od té doby začala těžba ropy klesat. Nebyl nikdo, kdo by to uměl a tak přísun petrodolarů ochaboval, chyběly investice i náhradní díly a situace společnosti a těžba rychle upadaly. Podobně se rozpadlo kvetoucí zemědělství a další obory cestou konfiskací, znárodňování, združstevňování vedených politickými rychlokvaškami, takže brzy nebyly potraviny, vypínala se elektřina a vlastně nebylo nic. Tím víc vůdci a jejich nohsledi, vojáci, policie, udavači, špiclové bohatli a kšeftovali.
Kdo odporoval, šel do vězení
Lid trpěl víc a víc, chyběly základní produkty, potraviny, mléko pro děti, rýže a jídlo, které se dokonce muselo dovážet. Jak v tom starém vtipu, kdyby se bolševici dostali k moci na Sahaře, tak za pár let dojde i písek. A chávisté, příznivci bolivariánské revoluce 21. století, bohatli. Banány tehdy stály víc než u nás! Kdo odporoval, šel do vězení, na popraviště nebo utekl.
Sledoval jsem to na místě během 12 let. Jednou jsem se ocitl před prezidentským palácem Miraflores, když hřímal Chávez. Byl to umělec, rétor. Bylo to strhující divadlo pod širým nebem s kulisami řvoucích a skandujících davů. V jednom okamžiku mávl rukou na okolní domy a jedním slovem je znárodnil. Davy šílely nadšením. Davy chudých mají rády, když se bere bohatým a dává chudým. Jenže levičáčtí revolucionáři sice berou bohatým, ale nedávají chudým. Leda jen drobky nebo slova plná naděje a zářných zítřků. Nejsou žádní Jánošíci ani Robin Hoodové.
Další demonstrační divadlo v Caracasu jsem viděl, když comandante, tak nějak na zapřenou, umíral v Havaně v roce 2012. To se samozřejmě tajilo, protože běžel vnitřní boj o vedení revoluce. Údajným nástupcem měl být Diosdado Cabello, jeho pravá ruka, která mu zachránila kůži při puči v roce 2022. Tentokrát však už hřímal Nicolás Maduro, který se hřál na slávě comandanteho, ale kam se na něj hrabal.
Provedly Spojené státy invazi do Venezuely, nebo ne? To není jen řečnická otázka, jde o hodně |
Náhle ti křiklouni organizující davové nálady místo Viva Chávez začali křičet Viva Maduro. A bylo to! A tak se vlastně stal lidovým prezidentem, posléze zvolený zmanipulovanými volbami. Proč dostal přednost? Čert ví. Byl vysoký a jeho tvář se dobře vyjímala v televizi a v tisku, ale možná věděl na ostatní víc než Cabello.
Prosťáček Maduro neměl úroveň Cháveze
Měl jsem ve Venezuele spousty přátel nashromážděných za dvanáct let. Například v Maracaibu to byl Manolo Graubard, který s rodiči utekl z Prahy před Hitlerem. Znali jsme se už z Barranquilly, odkud zase utíkal před FARC, kolumbijskou guerrillou do Venezuely. Dovážel od nás mj. námořní řetězy. Doporučil jsem ho kolegovi Blažkovi v Caracasu jako honorárního konzula v Maracaibu. V Praze jsem mu ještě stačil ukázat jeho rodný dům v Polské ulici.
Za rohem mj. bydleli Friedmanovi, kteří také utekli. Ze syna se stal velký hudebník, v Maracaibu dirigent symfonického orchestru a později založil v Caracasu slavné gymnázium Colegio Emil Friedman s hudební orientací. Po smrti Graubarda konzulát převzala jeho sestra Jacquelina, ale ta už měla s chávisty problémy a tak se mi vytratila. Postupně se mi vytráceli všichni, mizeli. Neznám jejich osud, přestali mi psát, všichni se báli. Známe to z dob socialismu.
Spousty přátel jsem měl i mezi indiány z kmene Yekuana a Yanomamo z povodí horního Orinoka a Caury. Indiáni zůstali, ti nikdy neemigrují. Jsou děti té země, kde se narodili a tam také musí zemřít. Indiáni nikdy neopouští hroby svých rodičů a předků, a proto mě všichni stále pamatují. Chávismus i tam směšně pronikal, zvlášť v roce 2012 volebními hesly pomalovanými v džungli na skalách. Tehdy jsem už jel do mé osady Boca de Nichare na kovové lodi celé rudě zmalované.
Indiáni to snášejí stoicky. Ve svých dějinách zažili už leccos, ale nakonec tady vždy zůstali sami. Chávisté je chtěli zmodernizovat a z lovců mžikem udělat rolníky a pastevce, aby z nich byli také chávisté. Přivezli jim 200 buvolů a traktor Zetor. Ten v poklidu rezaví na břehu řeky Alto Ventuari, odkud se nehnul ani metr a buvoli byli indiány úspěšně loveni lukem a šípem nebo brokovnicí. Jsem přesvědčen, že už je zcela vybili. Pro ně jsem Atapana a až místní socialismus padne, vydám se za nimi. Určitě mě čekají, i když mi nepíší.
Efekt Maduro. Kdy a jak moc Trumpův zásah srazí ceny na českých benzinkách? |
Comandante Chávez byl parašutista, červený baret, člověk odvážný, chtějící vylepšit život chudých, ale zároveň kráčet ve šlépějích Simona Bolívara. Obojí nejde, ale přesto jsem si jej vážil pro jeho odvahu, nasazení, zanícenost, i když byl na opačném břehu ideologické řeky. Jeho geopolitický cíl sjednocení Jižní Ameriky samozřejmě narážel na zadní dvorek USA. Ovlivňování voleb v Ekvádoru, Bolívii, Panamě, Chile, Nicaragui, Hondurasu atd. bylo pro něj lehké: Kdo by nechtěl lacinou naftu, že? A tak laciným vývozem nafty a revoluce trpěl jeho lid. Něco podobného bylo v SSSR.
A za Madura se vše ještě zhoršilo. K státním zdrojům se nově připojil vývoz drog do USA. Počet vězňů a popravených rostl, začal obrovský exodus, úprk osmi miliónů Venezuelců. To je nebývalé množství, 25 procent všech Venezuelců. To za Cháveze nebylo. Maduro byl ubohý prosťáček, řidič autobusu, který neměl úroveň Cháveze. Znal jen prospěch své party a světové revoluce. Kdo nekřičel revoluční hesla ani po téměř třiceti letech, byl hned podezřelý.
Nástup Ruska a Říše středu
Od úpadku země začaly Madurovi pomáhat imperiální Rusko a Čína, které se snaží na latinskoamerickém zadní dvorku USA uchytit. Zejména Říše středu rychle penetruje i díky svým diasporám v každé zemi Latinské Ameriky. Silně investuje do infrastruktury, energetiky, stavby přístavů, těžby nerostů, výzbroje i do politického partnerství či podpory maoistickým komunistickým stranám.
Již v době mého diplomatického působení v Kolumbii se vědělo o její ambici postavit nový kanál mezi dvěma oceány v Nikaraguy a dnes je velmi aktivní v panamském kanále při správě přístavních terminálů či stavbě mostů. Rusko pravidelně do Venezuely posílalo v rámci cvičení vojenská strategická letadla, vojenské experty, vojenskou techniku včetně žoldnéřů Wagnerovy skupiny, probíhala společná vojenská cvičení.
Roztahování obou velmocí v Latinské Americe byl zřejmě ten hlavní důvod, proč si v USA řekli dost, uděláme trochu zásah do našeho zadního dvorku. Využijeme zločince a kšeftaře s kokainem Nicoláse Madura, nelegálního prezidenta legálně uneseme, dostaneme se k venezuelské ropě a ještě Rusku a Číně jemně pohrozíme ty, ty, ty. Tři mouchy jednou ranou. USA ukáže, kdo je tady pánem. Ukáže, že ještě tu jsou silní a svůj zadní dvorek si budou hájit. Jde o jejich budoucí přežití.
Navíc je totiž jasné, že budoucnost současné mocenské tripolarity bude mít tendenci vývoje k bipolaritě. A kdo z kola vypadne? USA si brání svoji pozici. Nemůže čekat, až Venezuela vyhubí nebo vyžene všechny Venezuelce či se zcela zaprodá Číně nebo Rusku. Jednalo by se o geopolitické ohrožení jeho pozice. Svým způsobem byl únos Madura akt obrany.
Konec legitimního diktátora
Ano, Amíci se vykašlali na mezinárodní právo a posílili si obranný zadní dvorek ze zdůrazněním, že poslední volby v roce 2024 vyhrál Maduro jen s nějakými 30 procenty, zatímco vítěze Gonzálese Urrutia a Corinu Machadovou vyhnal do emigrace. Místní opozice se konečně po prvé trochu spojila pod charismatickou Corinou Machadovou, neboť v minulosti byla velmi rozpolcená.
Proč Venezuela a co bude dál. Spíš než o Grónsko teď může jít o Panamu |
Maduro je legitimní diktátor, nepřítel venezuelského lidu, viník osmimiliónové emigrace, desítek tisíců vězněných a tisíce popravených, kšeftař s kokainem, čímž si vším USA ospravedlnily jeho únos. Milióny Venezuelců v zahraničí tančí nadšením, ti doma se stále bojí, neví, co bude, vyčkávají, nevěří. Ano, USA překročily mezinárodní právo, vtrhly do Venezuely a unesly diktátora a obchodníka s kokainem. Mezinárodní právo překročily asi tak, jako v roce 1960 Mosad, který vtrhl, i když velmi nenápadně, do Argentiny, aby unesl nacistického zločince Adolfa Eichmanna.
Američany však v Latinské Americe přesto všechno nemá nikdo rád. Právě pro její imperiální geopolitické cíle, pro vysávání místních přírodních zdrojů realizované velkým investičním nasazením, na které místní firmy nemají a i pro jejich jistou nadutost, která z gringů často vyzařuje. Mají k Amíkům, ve zdejším kontextu spíš ke gringům, ambivalentní vztah. Na jedné straně je obdivují. Vše, co je americké, je in, ale na druhé straně jim závidí a když u nich zbohatnou, protože mají jiný tah na branku než latinos, nejraději by je vyhnali a jejich peníze si nechali.
A přesto přese všechno by se k nim nejraději přestěhovali. Americká ambasadorka Anne Pattersonová, která u nás na rezidenci občas obědvala, mi vyprávěla o kilometrových frontách na jejich víza. Vlastně jen na interview, zda mohou žádat visa nebo ne. A zpravidla z toho nebylo nic, leda nelegální přechod hranic.
Návrat imperiální politiky
A přijde na řadu Kolumbie? Ta, která od svého vzniku byla vždy spojencem USA a vždy s pravicovou vládou? I proto neprošla žádnou ekonomickou krizí. Tentokrát s novým prezidentem Gustavem Petrem přešaltovala na levičáckou politiku.
Původní partyzán, člen urbární guerrilly M-19, se po jejím rozpuštění hájil, že nezabíjel, že jen seděl v muničním skladu v Zipaquirá a rozděloval zbraně a munici. Pak si za nakradené peníze koupil hlasy prostých Kolumbijců a vyhrál. Nyní byl spojencem Madura, je podporovatelem Ruska a Číny a také velkým producentem a vývozcem drog do USA. Další velké nebezpečí pro Ameriku. Přesto mám dojem, že do Kolumbie nepůjdou.
To vše vědecky famózně odkryl a pojmenoval můj oblíbenec Claude Lévi- Strauss, filozof, antropolog, zakladatel strukturalismu. Nazval to binárním protikladem, opozicí příroda – kultura. Příroda je univerzálnost a spontaneita, která je přirozená, ale krutá. V boji o přežití neexistuje v přírodě žádné slitování, lítost, nostalgie, smutek. Jen silní a schopní se přizpůsobit přežijí, ale v tom vězí vlastní přírodní sebeočista. Kultura je naopak sféra pravidel a norem, které si vymysleli lidé a ty si my budujeme, abychom vůči sobě nebyli tak říkajíc jak vlci k vlkům.
V rámci toho jsme si vymysleli i demokracii, lidská práva, mezinárodní práva atd., atp., ale vnitřní krutá sebeočista přírody samozřejmě zmizela. Vypadá to, že imperiální politika, která je blíž přírodě, je opět na vzestupu, ať už z jakýchkoliv důvodů. Obranných, útočných, očistných?
