Mluvím samozřejmě o útoku Tanzanie na Ugandu na podzim 1978 a svržení krvavého diktátora Idiho Amina na jaře 1979. Nebo o útoku komunistického Vietnamu na maoistickou Kambodžu v prosinci 1978 a svržení genocidního Pol Pota v lednu 1979. Nebo o Reaganově intervenci na Grenadu v říjnu 1983 poté, co radikální marxisté svrhli a zavraždili umírněného marxistu-diktátora a komunistická Kuba tam stavěla vojenské letiště. Nebo o intervenci Bushe staršího v Panamě v prosinci 1989 a svržení plus zatčení diktátora Noriegy, který pašoval drogy do USA.
A ano, i o letošním zásahu USA ve Venezuele, únosu-zatčení diktátora Madura a postrčení země na cestu postupně k demokracii.
Odpovědí je ano, byly a jsou legitimní, i bez souhlasu OSN, protože za rozumnou a přijatelnou cenu vedly k odstranění tyranů, kteří vraždili vlastní lidi. Litovat lze jen toho, že k nim nedošlo dřív. (Intervence Vietnamu v Kambodži je jedinou zahraniční agresí komunistické země, s kterou souhlasím, protože vedla k odstranění režimu daleko horšího, přímo genocidního).
Lze odstrašit Trumpa, když jsme neodstrašili Putina? Co pro Evropu ztělesňuje ztráta Grónska |
Jistě, můžeme k nim mít parciální výhrady: když premiérka Margaret Thatcherová telefonicky proti intervenci na Grenadě protestovala, protože USA o ní nedaly Britům předem vědět, a hlavou státu Grenada bylo Její Veličenstvo královna, Reagan pobaveně všem přítomným v Oválné pracovně hovoru naslouchajícím na margo své oblíbené premiérky řekl: „No, není úžasná?!“
Svržení tyrana není zločinem
Za normálních okolností agrese jedné země proti druhé je špatná. Za normálních okolností, když mají jakž takž normální režimy. Ale z hlediska spravedlnosti je primární charakter režimu, jeho vztah k vlastním lidem, jeho legitimita. Pokud je režimem vraždící tyranie, je nelegitimní a kdokoli, i ze zahraničí, má z „vyššího principu mravního“ právo (nikoli povinnost) ji svrhnout, za podmínky ovšem, že sám nechce kořistit a zotročit obyvatele země. Až když jsou režimy legitimní, je agrese jednoho proti druhému zlá a špatná. Ale svržení (či zabití) tyrana není zločinem.
Spíše je zajímavé, kde se vzal mýtus, že jediná legitimní intervenční akce je ta se souhlasem Rady bezpečnosti OSN. Protože jsou v OSN zastoupeny všechny země? Nejsou, dvě fungující stabilní, Tchaj-wan a Somaliland, tam nejsou vpuštěny. Vznik OSN v roce 1945 byl projevem idealismu, ale i realismu: stálými členy RB s právem veta bylo pět vítězných mocností v druhé světové válce.
Je Kuba další na řadě? Havana má ve Washingtonu mocného nepřítele |
Mezi nimi i nacionalistická Čína, která ale prohrála občanskou válku s maoistickými komunisty v roce 1949, přesto malý Tchaj-wan byl až do roku 1971 stálým členem RB s právem veta. Až byl v roce 1971 vyhozen a nahrazen pevninskou komunistickou Čínou, což z geopolitického hlediska dávalo smysl, ale z morálního hlediska nedávalo smysl, že byl z OSN vyhozen úplně.
A pak Sovětský svaz. Když se rozpadl, jeho místo v RB obdrželo Rusko – ale proč jenom Rusko? Přeci nástupnických zemí SSSR bylo více a to místo mohlo mezi nimi rotovat… OSN navíc ztrácí svůj morální kredit svou obsesí; většina rezolucí se věnuje odsuzování jen Izraele. To má být zdroj a příklad spravedlnosti? Férovosti?
Jde-li o zahraniční intervence, zdrojem legitimity není OSN, nýbrž morální princip Sic Semper Tyrannis.
Vylodění v Zátoce sviní?
Pro Trumpův zásah ve Venezuele byl i další důvod, realistický, který ten zásah činil nezbytným. Čína si domluvila s Madurem práva na těžbu všech minerálů ve Venezuele, Írán tam začal vyrábět drony šahíd a nastěhoval tam i Hizballáh, Rusko začalo navyšovat svou vojenskou přítomnost. Každý z těchto kroků by učinil zásah pochopitelným, kombinace všech tří nezbytným.
NATO právě umírá mezi Islandem a Grónskem aneb Jak vypadá Donroeova doktrína |
Takže ne, Trump a jeho „revoluce“ nezašli zásahem ve Venezuele příliš daleko. A nezašli by ani případným zásahem na Kubě. Totalitní režim je tam letos v lednu přesně 67 let – což je o 65 let více, než bylo zdrávo. Kuba exportovala Madurovi bezpečnostní experty, jak likvidovat opozici a udržovat tyranii; Maduro svou ropou živil kubánský režim. Bez této podpory možná sám zkolabuje, což by bylo dobře.
Ale kdyby kolapsu Američané trochu pomohli, nebylo by to taky špatně. Vylodění na plážích u Havany… a kdyby měl Trump smysl pro humor, mohli by to provést i na pláži Giron v Zátoce sviní; a tentokrát po 65 letech správně. Kubánský lid by pocítil úlevu.
Grónsko? Lepší Američané než Číňané nebo Rusové
Dramaticky jiná by však byla situace, kdyby Amerika vojensky obsadila Grónsko. Sama by se stala rough nation (zlotřilý národ) a ztratila veškerou dobrou tvář, kterou si v Evropě získala podporou západních demokracií v první a druhé světové válce a v celém světě zadržováním a nakonec porážkou komunismu ve válce studené.
Amerika potřebuje Grónsko pro svou bezpečnost, potřebujete tam svou vojenskou přítomnost. Jak ledy v Arktidě tají, námořní cesta z východní Asie a západního Pacifiku do severního Atlantiku bude ekonomicky i vojensky strategická. Trump má pravdu, že kolem Grónska již nyní plavou ruské a čínské válečné lodě. Ale zisk Grónska de facto se souhlasem Dánska nemusí být jeho anexí de iure. Anebo i může, ale ne zastrašováním, vyhrožováním a vojenským obsazením.
Provedly Spojené státy invazi do Venezuely, nebo ne? To není jen řečnická otázka, jde o hodně |
Americké Panenské ostrovy v Karibiku jsou americké od roku 1917. Předtím byly vždy dánské (jejich hlavní město má dodnes jméno dánské královny Šarloty Amálie). Když vypukla první světová, Američané se báli, že je obsadí Němci a vybudují tam ponorkovou základnu. Proto v roce 1916 nabídli Dánsku jejich odkup. Dánsko souhlasilo. Za 25 milionů dolarů (ve zlatě), což je v dnešních číslech 615 milionů dolarů.
Grónsko má 57 tisíc obyvatel (něco mezi Opavou a Mostem). Kdyby jim Američané věnovali tolik milionů dolarů, kolik tisíc obyvatel mají, a Dánsku taky nějakou hezkou částku, všichni by byli jistě rádi, kdyby se ostrov stal americko-dánským kondominiem a pak možná americkým dominiem.
Když Němci v roce 1940 obsadili Dánsko a Norsko, Britové preventivně obsadili tehdy dánský Island. Islanďané jim říkali „nejsme rádi, že jste tady, ale lepší, než kdyby to byli ti druzí“. Lepší Američané než Číňané nebo Rusové. Ale chce to v přátelském duchu, nikoli jako slon v porcelánu.
