Nejprve je třeba ujasnit otázku odpovědnosti. Většina pozornosti se, zčásti záměrně, zčásti v souladu s veřejným obrazem, soustředí na Trumpa: na jeho názory, záměry a úmysly. Je mu připisována odpovědnost za konání, ať už v pozitivním, či kritickém smyslu. Tato logika stojí i za množstvím textů publikovaných po zásahu, které se nesou v duchu otázky „Kdo bude další?“, přičemž pozornost se často obrací k Trumpovým opakovaným výrokům o Grónsku a jeho strategickém významu pro USA.
Je však důležité si uvědomit, že zejména v oblasti mezinárodních vztahů Trump spíše vytváří prostor pro prosazení cizích agend, než aby realizoval vlastní. Nevytváří dlouhodobé strategické plány ani komplexní tahy. Místo toho dává prostor ostatním aktérům, aby uskutečňovali své vlastní záměry s jeho souhlasem.
Je Kuba další na řadě? Havana má ve Washingtonu mocného nepřítele |
Čí plány Trump umožňuje?
To vede k otázce: čí plány tedy Trump fakticky umožňuje? Trump opakovaně prokázal, že jej nezajímají demokratické hodnoty ani sociální blahobyt. Jeho hlavními motivacemi jsou moc, bohatství a prestiž, jak osobní, tak zprostředkovaná skrze postavení Spojených států. Samotná témata drog či autoritářství by jej proto s vysokou pravděpodobností k zásahu nepřiměla.
Kteří aktéři a jaké strategie se zaměřují právě na moc, bohatství a prestiž? Odpovědí jsou subjekty usilující o kontrolu nerostného bohatství, aktéři zaměření na zadržování čínského vlivu a plány, jež slibují v těchto oblastech vnímaný přínos pro Spojené státy.
Tam, kde se tyto zájmy překrývají, je Trump zjevně ochotnější s akcí souhlasit. Řada amerických firem byla negativně zasažena politikami vlád Huga Cháveze a Nicoláse Madura (zásah do americké moci, bohatství a prestiže). Zároveň se prohlubovala spolupráce Venezuely s Čínou, zejména v oblasti nerostných surovin a infrastruktury (opět zásah do americké moci, bohatství a prestiže).
Administrativa Joea Bidena se pokusila zvrátit dosavadní politiku Spojených států, včetně kroků přijatých za Trumpovy vlády, a znovu navázat spolupráci s Venezuelou. Cílem bylo dlouhodobě zajistit americké ekonomické a politické zájmy prostřednictvím konstruktivní spolupráce, což Trump vnímal jako oslabení vlastní moci a prestiže. Aktéři usilující o změnu venezuelského vedení z obchodních důvodů se tak protnuli s těmi, kteří o ni stáli z geostrategických pohnutek, a zároveň s Trumpovou osobní ambicí posílit vlastní moc a prestiž. Plán vytvořili jiní, Trump s ním však souhlasil, protože mu rovněž přinášel výhody.
Vytvořit příznivé ekonomické prostředí
Jak tento plán konkrétně vypadal? Celý první rok Trumpova druhého funkčního období byl věnován tlaku na změnu politického vedení, nikoli nutně na změnu režimu jako takového. Vše začalo hned v prvním měsíci jeho návratu do úřadu označením drogových kartelů za teroristické organizace. V létě byl na tento seznam zařazen i venezuelský drogový kartel, přičemž Maduro byl uveden v přímé souvislosti s jeho činností.
Stín Venezuely nad Evropou i Ukrajinou. Svět vstupuje na hodně tenký led |
Krátce nato došlo k americkému vojenskému posilování v regionu a začaly se objevovat první zprávy o potápění „venezuelských drogových lodí“. CIA působila přímo na místě a monitorovala Madurovu situaci; zároveň mu byla nabídnuta možnost odchodu do exilu. V souhrnu šlo o promyšlený, komplexní a dlouhodobý plán, který nenese typické znaky Trumpova obvyklého stylu „vyvolat okamžitý chaos a následně z něj vytěžit bezprostřední výhodu“.
Právě tento aspekt nám pomůže porozumět i případným dalším krokům. Uvnitř Venezuely Spojené státy zjevně nepřebírají přímou kontrolu a neexistují ani náznaky příprav na rozsáhlé nasazení sil, které by to umožnilo. To znamená, že současný, či nyní improvizovaný plán spočívá spíše v uzavření dohody s tím, kdo bude Venezuelu fakticky ovládat, s cílem vytvořit příznivé ekonomické prostředí pro americké společnosti a zároveň z něj vyloučit Čínu. Nové vedení může vzejít z řad venezuelské opozice, avšak stejně tak jím může být i postmadurovská chavistická garnitura usilující o vlastní politické přežití.
Pozornost odváděna debatami o Grónsku
Mimo Venezuelu se nyní často hovoří o amerických krocích směřujících ke Grónsku. Co však z výše popsaného vzorce na tento případ skutečně sedí? Ekonomické ani geostrategické zájmy Spojených států zde nejsou ohroženy současným stavem, spíše naopak. Neprobíhá zde žádné dlouhodobé vojenské posilování ani soustava vzájemně provázaných kroků, které by připravovaly půdu pro zásah. Pozornost přitahuje především Trumpovo rétorické přehánění.
NATO právě umírá mezi Islandem a Grónskem aneb Jak vypadá Donroeova doktrína |
Který stát tedy naopak tento vzorec naplňuje? Ve značné míře Panama. Trump již na počátku svého druhého funkčního období hovořil o rizicích spojených s čínskou přítomností v Panamě. To nakonec vedlo k rozhodnutí čínské společnosti investující do dvou přístavů na obou koncích Panamského průplavu tyto podíly prodat, avšak tento proces je opakovaně blokován ze strany Číny (zásah do americké i Trumpovy moci, bohatství a prestiže).
Přetrvávající nejistota může navíc vést k nestabilitě v provozu průplavu, což by Spojené státy dále poškodilo. Americké síly soustředěné kvůli Venezuele se navíc nacházejí v geografické blízkosti Panamy. Veřejná pozornost je mezitím odváděna debatami o Grónsku podobně, jako byla před venezuelským zásahem soustředěna na Ukrajinu. Pokud tedy má v dohledné době dojít k dalšímu kroku, Panama odpovídá popsanému vzorci výrazně více než Grónsko.
Historická zkušenost
Na závěr je třeba zmínit dlouhodobé důsledky snah Spojených států izolovat Čínu a uplatňovat vůči ní politiku zadržování prostřednictvím energetických, surovinových a mezinárodně-ekonomických nástrojů. Jedním z faktorů, které vedly Japonsko k útoku na USA v roce 1941, bylo americké ropné embargo. Spojené státy se tehdy snažily prostřednictvím ekonomických a energetických nástrojů donutit Japonsko ustoupit od imperiální expanze. To byl jeden z možných scénářů vývoje. Dalším však bylo, že se Japonsko, zahnané do kouta, pokusilo prorazit obklíčení agresivním způsobem a stát se natolik silným, aby jej USA již nemohly zadržet.
Odsoudit, či podpořit USA? Z útoku na Venezuelu má zamotanou hlavu Praha i EU |
Tuto historickou zkušenost je vhodné mít na paměti i dnes, kdy se Spojené státy znovu snaží omezit vzestup asijské mocnosti tím, že ji tlačí do kouta a předpokládají, že to povede ke změně jejího chování. Taková změna však nemusí mít podobu, kterou by si Washington přál.
Autor učí na Anglo-americké vysoké škole v Praze.
