Tomu by odpovídala některá vojenská opatření, ke kterým Washington sahá. Podle deníku The Wall Street Journal se během září do Karibiku přesunulo 2200 příslušníků námořní pěchoty na lodích pro speciální operace a na vojenském letišti v Portoriku přistálo hned několik nákladních letounů C-17 a bitevníků F-35. K akci jsou prý připraveny také útočné drony Reaper a speciální průzkumné letadlo P-8 Poseidon.
Trump má s Madurem nevyřízené účty z doby svého prvního mandátu. Otevřeně podporoval jeho demokratického oponenta Juana Guaidóa, dokonce mu rezervoval čestné místo při své řeči o stavu unie v roce 2020. Již tehdy v americké administrativě existovaly hlasy, které radily k vojenské akci - například někdejší poradce pro národní bezpečnost John Bolton. Trump se tehdy rozhodl pro diplomatický a ekonomický tlak na Madurův režim, ten však nakonec výsledek nepřinesl. Proto nyní dle analytiků Bílý dům možná přeřadí na vyšší rychlostní stupeň.
Napětí v Karibiku graduje. Američané zasáhli loď z Venezuely, vezla drogy, tvrdí |
Zlomem pro Trumpa byla jeho vojenská akce proti Íránu. Po červnovém bombardování tamních jaderných zařízení sklidil americký prezident nebývalé uznání, a to dokonce i od liberálních novin The New York Times či televize CNN. Trump pochopil, že může relativně bez rizika použít vojenskou sílu USA - pomůže tím dobré věci a ještě sklidí politické body. „What’s not to like?“ (na tom se nedá nic ztratit), jak se říká v Americe.
Strašák jménem Vietnam
Operace proti Venezuele by však mohla představovat větší rizika než nálet proti Íránu. Jedna věc je bombardovat jaderná zařízení s cílem vyřadit je z provozu. Úplně jiná věc je vojenský zásah proti autokratickému, ale relativně stabilnímu režimu na západní polokouli, s cílem sesadit ho a nahradit demokratickou vládou. Na každého amerického prezidenta tady číhá strašák jménem Vietnam, Afghánistán, Irák.
Americké ozbrojené složky jsou tradičně vynikající v rychlém přemožení konvenčních vojenských sil protivníka, ale o poznání hůř si vedou v následném budování demokracie či asymetrické válce proti místním povstalcům. Pokud by se místní struktury ukázaly jako dostatečně loajální k původnímu režimu, nebo třeba jen radikálně proti novým „okupantům“, na Američany by čekal problém.
V neposlední řadě by bylo třeba vojenskou akci proti Venezuele vysvětlit mezinárodně. Maduro je sice autokrat a kromě Číny a Ruska nemá na světě prakticky žádné spojence. Jedna věc je ovšem vydávat proti němu mezinárodní prohlášení a izolovat ho diplomaticky (jako dělá Evropská unie), a druhá sesadit ho vojenskou silou. Na USA by pak jistě čekala kritika i z řad některých evropských spojenců a Washington by byl pod extrémním tlakem, aby svou akci rychle a úspěšně završil.
