Byla to doba, kdy se při každé příležitosti musela dávat na odiv loajalita vůči Moskvě. Když teď našinec sleduje české reakce na útoky Američanů a Izraelců na Írán, může si s nadsázkou říci: Neopakuje se teď něco podobného s Washingtonem Donalda Trumpa? Neprojevují se tu až rituální gesta bezvýhradné podpory? Takový konsenzus s riskantní akcí – od premiéra přes ministry, prezidenta až po opozici – už tu fakt dlouho nebyl.
Je jisté, že si svět a Íránci polepší?
Aby nedošlo k mýlce. Mocenská role Chomejního Íránu na Středním východě i ve světě byla – či stále je – neblahá a nebezpečná. Írán vytvořil „ohnivý prsten“, jak tomu říkají v Izraeli, z vládních i nevládních aktérů v oblasti. Ovládl Sýrii, Hizballáh v Libanonu, Hamás v Pásmu Gazy i Kataru, Húsie v Jemenu, měl prsty v teroristických akcích od Vídně po Buenos Aires, netajil se přáním po zničení Izraele, rozvíjel jaderný program…
Chameneího pomník padl. Je to dobré, nebo špatné znamení? |
USA a Izrael měly dost důvodů, aby Islámské republice, chcete-li režimu ajatolláhů, daly přes prsty. Aby rozbily její jaderný program i špičky vojenského a mocenského vedení. O tyto racionální argumenty se opírá česká podpora Trumpa. Ale v praxi proti těmto argumentům stojí též racionální protiargumenty. I když bude válka vedená úspěšně, i když se podaří zničit pilíře režimu, i když se podaří režim svrhnout (to ovšem musí dokázat povstalci na místě), bude to znamenat cestu k lepšímu? Jednoznačné plus?
Tyto protiargumenty – a najdeme jich hodně ve světových médiích, zdaleka ne pouze v těch umanutě protiamerických – ve špičkové debatě českých politiků jaksi chybí, respektive jsou vytěsňovány na okraj.
Pozor, válka, kterou neschválil Kongres
Působí to až zvláštně a nápadně. Zejména ve srovnání se situací na jaře 2003, kdy se Bushova Amerika chystala k invazi do Saddámova Iráku. Tehdy u nás takový proamerický konsenzus nebyl – a s odstupem času lze říci, že to bylo dobře.
Dnes to působí jednobarevně. Premiér Babiš hned v sobotu řekl, že nekontrolovatelný jaderný program Íránu i jeho podpora teroru byly nebezpečím pro Evropu i Česko. Proto podporuje kroky USA a Izraele.
Íránský program ohrožuje Evropu, shodli se Pavel s Babišem. Česko stojí za spojenci |
Vicepremiér Havlíček dodal, že útok byl nezbytný a nutný: „Nemůžeme před tím strkat hlavu do písku.“ Proto se Havlíček „nebojí kategoricky podpořit krok USA a Izraele“.
Podle expremiéra Petra Fialy je íránský režim „odporný a nebezpečný“.
Člověka napadne. Ano, to vše je pravda, respektive na tom všem je hodně pravdy. Ale máme kvůli tomu vytěsnit jiné zorné úhly? Kdy naposled – myšleno v kritické situaci – byl u nás takový konsenzus v podpoře USA a Izraele? Vůbec nic proti podpoře spojenců, v tom není problém. Ale když je ten konsenzus až podezřele široký (jako jediný výše postavený politik se proti němu vymezil Tomio Okamura), když není narušován všetečnými otázkami, nelze se zbavit dojmu, že může zakrývat nepohodlné, leč důležité body.
Vicepremiér Havlíček v televizi mimo jiné řekl, že nechápe, proč se vedou diskuse, zda je útok na Írán legitimní. Ale na to, aby to člověk pochopil, nemusí být profesor mezinárodního práva. Stačí si vzpomenout na různé války z posledního čtvrtstoletí.
Útoky na Írán byly správné, tamní režim je brutální, shodli se Havlíček s Fialou |
Doba, kdy pro takové útoky byl nezbytný mandát Rady bezpečnosti OSN, skončila v Kosovu v roce 1999, v Iráku po roce 2003 a pak už se to přestalo počítat. Když Rusko plně napadlo Ukrajinu, nikdo se na to ani neptal. Ale je to snad dobře?
Ale i když necháme stranou OSN, i když nejsme experty na americké ústavní právo, logicky nás napadne otázka. Může v USA o takovém útoku rozhodnout jeden člověk, sám prezident? To nepotřebuje pro akci takového typu a měřítka souhlas Kongresu?
Pokud se kladou takové otázky, není to podraz na spojence. Je to spíše racionální a skeptické (a skepse, jak víme, je matkou vědeckého, dnes tolik velebeného přístupu) uvažování o tom, co všechno může překotné uvažování vyvolat.
Bývalo to Havel vs. Špidla, dnes je to všichni za USA
Přesuňme se o 23 let nazpět, do zimy a předjaří 2003, kdy se USA George Bushe mladšího chystaly na invazi do Saddámova Iráku. Václav Havel coby dosluhující prezident vojenskou akci podpořil, byl jedním z osmi státníků signujících „Dopis osmi“. Dnes lze jen spekulovat, zda toho později v soukromí litoval. Ale plošný konsenzus tu tehdy nebyl, neboť Špidlova vláda s podporou invaze váhala.
Chameneí Američanům nevěřil – a dobře věděl proč. Kdo bude jeho nástupce? |
Z odstupu vypadá tehdejší americké rozhodnutí o útoku na Irák jako špatné. Jako krok, který přinesl více minusů (násilí, zrod Islámského státu, posilu pro Írán) než plusů (pád diktátora Saddáma Husajna). Dnešní česká politická debata jako by tento zorný úhel vytěsnila.
Samozřejmě, nikde není řečeno, že i akce proti Íránu musí přinést více minusů než plusů. Ale může. A je dobré s tím počítat. Uvažovat o plusech a minusech bezpodmínečné podpory není známkou zrady spojence. To Irák dokládá už 23 let. Spíš naopak. Pokud se takto neuvažuje, člověka začnou napadat příměry se Zdeňkem Nejedlým, ač jsou přepjaté.
