V roli dávného nebožtíka Lenina se nyní ocitá mnohem mladší nebožtík Jeffrey Epstein. I pro něj totiž platí: Otevřu noviny (či spíše zpravodajský web), Epstein. Otevřu televizi, Epstein. Bojím se otevřít konzervu.
Snad nikdo se nepokouší Epsteina (1953–2019), soudně usvědčeného kuplíře a pedofila, jenž zemřel ve vězení, obhajovat. Patřil do kategorie, jíž se slangově odedávna říká „prasečkář“. Staral se o přísun „mladého masa“ (hnusný výraz, ale do světa „prasečkářů“ patří) těm, kteří na to měli. Úspěšně navazoval vztahy s těmi, jejichž celebritnost pomáhala kšeftu. Aby se byznys točil.
Byl to případ zajímavý pro branži kriminalistickou i justiční. Ale teď, kdy se zveřejňuje stále více dokumentů a detailů z Epsteinových kontaktů, je z toho případ společenský, ba politický.
Je to věc samozřejmě sezonní, která dříve či později pomine. Tak jako případ hollywoodského Harveyho Weinsteina, jiného „prasečkáře“, jenž skončil ve vězení, ale především pomohl rozjet hnutí Me Too. Tím překročil úzce kriminální rozměr celé věci a udělal z něj (přesněji řečeno jiní udělali) cosi jako kulturní revoluci.
Budoucí norská královna měla úzké vztahy s Epsteinem. Psala mu, že je okouzlující |
I z Epsteina – zdůrazněme z již nebožtíka Epsteina – se dnes stává daleko širší fenomén než jen kriminální či přízemně společenský (řekněme bulvární). V těchto dnech a týdnech je Epstein, alespoň v politice a médiích, pasován na největšího padoucha současnosti.
Nebyl to jen „zločin kontaktem“?
Pro ilustraci pár titulků ze seriózních novin či webů. Velká Británie a Epsteinova akta. „Kníže temnot“ se stává nebezpečím pro premiéra Starmera (Der Spiegel). Zvrácená princezna, znásilnění a kokain. Norská monarchie se otřásá v základech (iDNES.cz).
Ano, vycházejí najevo věci, které nelze zametat pod koberec a jejichž dopady míří daleko za hranice USA. V Británii jde například o to, že Epstein se v roce 2010 předem dozvěděl, že EU zachrání euro pomocí obřího balíku peněz, což mu jako byznysmenovi pomohlo. A kdo že mu to v mailu napsal? Peter Mandelson, člen tehdejší britské vlády. Dnes se kaje, mluví o naivitě či o „mistru manipulace“ Epsteinovi. Ale na parlamentní křeslo už rezignoval. Der Spiegel to shrnuje: „Epsteinova akta jsou něčím více než archivem zneužívání. Jsou zátěžovým testem pro politický systém a premiéra.“
Epstein vyžadoval školní průkazy, aby měl jistotu, že dívky jsou nezletilé, říká oběť |
Podobně Norsko. Na korunní princeznu Mette-Marit Norskou – jejíž syn je nota bene souzen za držení kokainu a znásilnění – vyšlo najevo, že si s Epsteinem korespondovala. Lze z toho dělat závěry, že se jí uzavřela cesta na trůn? Zatím asi ne, byť svědectví bude přibývat, když i bývalý prezident Bill Clinton změnil názor a prohlásil, že bude svědčit.
Může se ukázat, že svědectví se mnohdy týkají toho, čemu se říká „zločin kontaktem“. Tedy že někdo se shodou okolností ocitl tam, kde byl zároveň někdo s nálepkou „fuj, fuj“. Před lety to popsal německý novinář Jan Fleischhauer, když čelil výčitce, že byl na večírku s jakýmsi identitářem: „Profese žurnalisty vyžaduje kontakty na nekonformisty zprava i zleva. Přátelím se s lidmi s profesemi, o jakých mnozí nedokážou promluvit, aniž by se červenali.“ Jenže veřejné osoby v politice mají smůlu, pro ně presumpce neviny neplatí.
Když největším padouchem je nebožtík
Ale byť toto vše odezní, tak jako odezněla vlna Me Too, cosi obecnějšího se rýsuje už teď.
Epstein Lajčákovi nabízel mladé dívky. Plánovali také schůzku Fica s Bannonem |
V prostředí západních společností je z Epsteina nový zloduch všech zloduchů, strůjce hrozeb. Náhle jako by vyčpělo, že ještě nedávno padaly výstrahy, že – „díky“ Putinovi a Trumpovi – čelí svět největší hrozbě od druhé světové války. Nebožtík Epstein společensky a mediálně převálcoval hrozbu Putina v roli největšího světového padoucha. I Trumpa, jenž Putinovi zdatně sekundoval. Převálcoval též hrozbu „konce světa“, rozuměj klimatické katastrofy.
Odkud se ta fascinace Epsteinem, již zesnulým americkým padouchem, bere? To není otázka pro kriminalisty ani pro právníky, ale spíše pro psychology či sociology. Nebo že by to byla – podle dosavadního narativu – cílená akce Moskvy? Aby odvedla pozornost jinam? Ale kdež, to je jen legrace.
Zatím to vypadá spíše tak, že tato fascinace patří ke slabinám Západu a jeho společností. Ale i tak z ní musí mít Moskva i Peking radost.
